Když Silvinka naší slovenské kolegyni z magazínu Život předvádí, jak umí otevřít ledničku, vzít chléb a natřít si na něj margarín nožíkem, mladší Vikinka hned křičí: "I já jsem tikovná, i já!" Máma Lucia se na ně dívá s hrdostí a konstatuje: "Jsou opravdu šikovné . Ony jsou to jediné, co mám. "Přestože je byt rodičů Luciina přítele, ve kterém čtyři obývají jeden pokoj, velmi skromný, na holčičkách je vidět, že máma je miluje a opatruje, jak nejlépe umí. Obě krásné vyprávějí, mají neuvěřitelnou slovní zásobu, jsou milé a opravdu hodné.

Jejich máma má však pravdu, situace je tak vážná, že děti jsou pro ni jediným světlým bodem. V její rodině se za posledních pár let stalo několik špatných věcí, které je dostali finančně na dno. Trápí ji to o to víc, že Silvinka by potřebovala jít do školy. Vlastně tam už dávno měla být. Přestože dostala odklad, rozumově je na školu připravená a zralá.

Lucie je na dcerku pyšná, ví, že jí musí pomoci jít do školy.

Autor: Život/Ivan Pastor

Pořád spolu

"Opravdu nevím, co mám dělat. Silvii by bylo nejlépe ve škole pro tělesně postižené děti. Jenže nemáme peníze na to, abychom ji vozili někam mimo Staré Turé. A na internát ji nedáme. Je maličká a na mě hodně vázaná. Vždyť jsme byly dosud stále spolu," říká Lucia smutně.

"Tady ve Staré Turé by ji na základní školu vzali, ale potřebovala by asistenta. Město jí ho však přidělit nemůže. Chtěli, abych jí dělala asistentku já, ale já musím jít od podzimu pracovat. Vikinka, doufám, nastoupí do školky a já mám slíbené místo prodavačky v obchodě. Jsme na tom finančně velmi špatně. Nemohli jsme platit nájemné ani v sociálním bytě, museli jsme jít k mužovým rodičům. On teď konečně začal pracovat, ale z předchozího období máme dluhy. Nejvíc mě trápí, že nemáme peníze na to, abych se Silvinkou chodila k lékařům do Bratislavy. Její ručky začaly dorůstat a na poslední magnetické rezonanci zjistili, že má zárodky kloubů. Potřebovala bych to konzultovat s odborníky, za kterými jsme chodili dříve, ale na cesty do Bratislavy prostě nemám. A to mě velmi trápí. Strašně moc," dodává přiškrceným hlasem.

Hraček mají sestřičky málo, o to raději mají jedna druhou.

Autor: Život/Ivan Pastor

Děsivé prognózy

"To období", o kterém se Lucia zmiňuje, by asi finančně položilo každou mladou rodinu. Silvinka přišla na svět v září v roce 2005. "Vyšetření byly v pořádku. Když se však narodila, oznámili mi jen, že je na tom špatně a berou ji do Bratislavy. Hned jak jsem mohla vstát, podepsala jsem reverz a jela jsem za ní. Tam jsem potom dva měsíce seděla na židli u její postýlky," říká Lucie.

Silvinka se narodila s několika vážnými diagnózami. Měla rozštěp bříška, chybu srdíčka, ale viditelně špatně vyvinuté byly zejména její ručky. "Lékaři zjistili, že Silvince se v obou rukách nevyvinuly žádné klouby a chodidlo na jedné noze má také uložené nesprávně. Říkali mi, že se nikdy sama nenají ani neoblékne. Nohu jí později museli zlomit a operovat. Každý den mi říkali nějakou novou špatnou zprávu. Bylo to peklo. Silvinka začala chodit až jako pětiletá. Do té doby se šoupala po zadečku," vzpomíná maminka holčičky. Silviiny ručičky jsou i dnes jiné - kratší, otočené dozadu, s tenkými prstíky, jakoby bez života. Silvia s nimi nepohne, ale na mnoho pohybů používá ramena. "Na zápise říkali, že asi bude potřebovat počítač, aby si mohla dělat úkoly na něm, pokud je nebude zvládat psát rukama. Ale za co? Moc jí chybí děti. Doposud byla se mnou jen doma. Jinak se to nedalo," konstatuje Lucie.

Silvinka se neobává ani domácích prací. Chlebapro sestřičku natřela raz dva.

Autor: Život/Ivan Pastor

Autonehoda a úraz

Když byla Silvinka malá, chodila s ní Licie pravidelně k odborným lékařům. "O dceru se staral pan profesor Košťál, který se specializuje na chirurgii ruky. Před více než třemi lety Silvince operovali i srdíčko, měly následovat další zákroky na rukou - a pak se mi stala autonehoda, "vzpomíná Lucie. Skončila s rozlámanýma rukama a žebry, do pořádku se musela dávat i ona.

V té době otěhotněla znovu. "Neplánovali jsme další dítě. Moc, Opravdu moc jsem se bála, aby byla malá v pořádku. Silviina diagnóza je totiž pravděpodobně způsobena genetickým syndromem. Naštěstí, Vikinka je zdravá," usmívá se na černookou holčičku. Do toho jí vážně onemocněla máma. "Mí sourozenci jsou všichni v zahraničí, musela jsem ji opatrovat," vzpomíná Lucie na další komplikaci. Její muž si šel po narození druhé dcerky vydělat na stavbu do Česka. "Hned první den ho tam zavalil panel. Rozdrtilo mu to krček stehenní kosti. Žili jsme jen z mé mateřské. Doposud jsme se z toho finančně nevzpamatovaly a nevím, jak dlouho budeme moci zůstat v tomto bytě," říká Lucia potichu.

Je neuvěřitelné, že holčička dokáže psát jen pohyby ramen.

Autor: Život/Ivan Pastor

Peníze rodině chybí

Silvinka se k mámě tulí a hladí ji - ví, že má starosti. Když však mluví o škole, rozzáří se jí oči: "Já umím psát i číst, mohu vám to ukázat," vloží si mezi nehybné prsty tužku a pohyby ramene nádherně napíše své jméno. I v kuchyni se umí otáčet. "Někdy dělám i tatínkovi snídaně," přiznává pyšně. Na nohu našlapuje tak, že kulhání téměř není vidět. Nedávno se Silvina máma znovu spojila s profesorem Košťálem a jeho týmem. Řekl, že můžeme kdykoliv přijít. Od pomoci nás dělí pouze peníze na cestu do Bratislavy. Momentálně však nemáme ani na to," říká Lucie.

Už však plánuje, jak by jí to finančně vyšlo na příští měsíc. To, že děti ještě nikdy nebyly na žádném výletě nebo že Vikinka nemá téměř žádné oblečení, musí jít do pozadí. "Pomoc Silvii je prvořadá. Někdy mám však z toho hlavu jako buben. Nevím, jestli mám spíše řešit Silviiny ruce, nebo její školu, nebo ... zase peníze. Vím, že mi nikdo nezaručí, že bude rukama hýbat a používat je. Ale já věřím, že se jednou dokáže sama o sebe postarat. Uděláme pro to všechno."