Příběh čtenářky: V kapli jsem stála nahá, svatební šaty mi ležely u nohou | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: V kapli jsem stála nahá, svatební šaty mi ležely u nohou

24. března 2013 | 10:00

Tohle by nechtěla zažít žádná z nás ani ve snu. Naše čtenářka Petra se však v takové situaci ocitla. Když se bělostná róba sesunula k zemi, byla v šoku nejenom ona, ale i oddávající a přítomní svatebčané.

S mým manželem jsme spolu chodili dlouhých šest let. Po této době jsme si řekli, že svojí lásku zpečetíme sňatkem, který od nás už stejně každý očekával. Oba jsme to brali jako formalitu. Šlo přece jen o ten "papír", označovaný jako oddací list. A tak jsme také přistupovali ke svatebním přípravám, na které jsme měli všeho všudy měsíc a půl. Žádný stres, žádná honička.

Svatební šaty jsem si vybrala po 15 minutách od vkročení do svatebního salonu. Samozřejmě za doprovodu svého "nastávajícího". Neznám lepšího kritika... Přípravy cukroví se s radostí ujmuly obě naše maminky a babička. Kytice jsme nechali zhotovit hned v prvním květinářství, na které jsme narazili a svatební oznámení jsem řešila objednávkou přes internet. Dorazilo mi poštou den před pečením a rozvážením koláčů. Ostatní přípravy svatby probíhaly také v pohodě.

Češky se provdávaly v Pákistánu, aby tamní muži získali pobyt ve Velké Británii, kde ženy žijí
Jaký otec, taková dcera

Uteklo to, až konečně nastal den "D". Byl to poslední slunečný den začátkem září. Nebe jako vymalované... Ráno jsem vstávala brzo, abych si stihla vymodelovat dokonalý účes, namalovat si "hezký" obličej a hlavně abych vydatně posnídala. Já totiž bez pořádné snídaně nedám ani ránu. Před desátou hodinou dopoledne přišel můj nastávající, aby mi pomohl do svatebních šatů. On jediný věděl, jak šaty vypadají a hlavně, jak se do nich mám vlastně nasoukat. Ve svatebním salonu, kam mě doprovázel, mu paní majitelka všechno vysvětlila. Měla jsem sukni a korzet se šněrovací stuhou na zádech. A právě ten korzet mi uvazoval můj skoro-manžel.

A pak už se vše seběhlo velmi rychle. Neustále mě někdo občerstvoval slivovicí, rodiče nám dali své požehnání, sousedi "viseli" na plotě, když jsme vycházeli z domu k autům, a pak už "tradááá" do kaple, kde nás měli oddat. K oltáři mě vedl taťka, který byl také značně posilněn slivovicí, takže jsme se opírali jeden o druhého a oba se široce usmívali. Ne nadarmo se říká "jaký otec, taková dcera." Když mě dovedl k oltáři a předal ženichovi, mohla ta nejdůležitější část svatby začít. A taky začala! Oddávající nám četla, jak se máme mít rádi, jak máme vychovávat budoucí potomky a že máme jeden druhému "vařit v nemoci čaj." Prostě všechny ty rady mi šly jedním uchem tam a druhým uchem ven. A stále jsem se široce usmívala...

Nevěsta
Nechtěný striptýz před oltářem

Ale po chvíli mi trochu ztvrdly rysy, protože jsem cítila značnou úlevu v oblasti hrudního koše. Nebylo to ale tím, že by se mi začalo ulevovat od skoro končícího obřadu, ale korzetem, který se pomalu ale jistě povoloval. Můj "drahý" totiž nedostatečně utáhl uzel! A najednou toho bylo moc, co jsem musela hlídat... Odpovědět "ANO", držet kytici, navléknout prstýnek a políbit (teď už) manžela. Neměla jsem šanci a korzet se sesunul až k pasu. A bylo to! Nahá v kapli a ještě k tomu v objetí s chlapem! To museli všichni svatí zavírat oči. Svatí možná, ale určitě ne můj manžel a svatebčané. Ti si to vychutnali.

Mně to v ten moment bylo tak nějak všechno jedno... Stačila jsem alespoň zvednout svoji nevelkou kytičku před prsa a dál. Děj se vůle boží. Všichni se moc smáli, tleskali a fotili. Já to brala také s humorem. Manžel mi korzet zase zavázal (tentokrát už pořádně) a už přicházeli rozesmátí gratulanti, z nichž si někteří neodpustili malé "rýpnutí" - "...že prý jsem moc nedočkavá na svatební noc". Svatba pak pokračovala obědem, tanečním veselím a zase jídlem a zase veselím... Až do raních hodin, kdy jsme oba padli do postele a usnuli. Ráno jsme si vynahradili svatební noc a začali si pomalu zvykat na pojmy: manžel, manželka, vdaná, ženatý. Ráda na to všechno vzpomínám a myslím, že určitě nejsem sama. Kameramanovi z toho všeho čočka na objektivu kamery nepraskla, a tak si mohu ty chvíle neustále připomínat.

Čtenářka Petra

Autor: archiv BPŽ