2°C
Když jsem byla na střední, přišla naše francouzštinářka s originálním nápadem. Vylosovali jsme si jednoho člověka se spřátelené školy v Nice a měli jsme za úkol si s ním celé pololetí dopisovat.
Mně a Victorovi to ale vydrželo přes devět let! Vyprávěla jsem mu o svém životě v Praze, on mně o tom, jak maluje města a krajiny. Studoval totiž uměleckou školu.
Protože nás dělilo tisíc kilometrů a nikdy jsme se neviděli, byli jsme k sobě v dopisech velmi upřímní. Naše psaní bylo čím dál osobnější, svěřovali jsme si navzájem svá tajemství, obavy i sny.
Bylo to zvláštní, ale hezké přátelství – nic víc jsem v tom ani neviděla. Za tu dobu jsem měla několik vážných vztahů, stihla jsem se dokonce po krátkém manželství rozvést, ale s Victorem jsme si psali nepřetrtžitě. Víckrát jsme přemýšleli o setkání, ale z různých důvodů se nikdy neuskutečnilo.
Pak přišel den, kdy Victorova sestra zemřela na rakovinu. „Uvědomil jsem si, jak je život krátký a jak rychle o něj můžeme přijít,“ napsal mi tenkrát. „Proto se s tebou chci potkat co nejdřív.“ A za měsíc už jsem na něj čekala na Ruzyni.
Zní to jako klišé, ale byla to láska na první pohled! Victor byl okouzlující nejen na papíře, ale i ve skutečnosti. Znali jsme jeden druhého tak dobře, že jsme si měli pořád o čem povídat. Bylo to jako schůzka starých přátel.
Chodili jsme na dlouhé procházky po Praze, kterou si Victor zamiloval. Pronajal si tu byt, přes den chodil malovat a pak mě zval domů na úžasné večeře. Svatba? Ta byla jen otázkou času. Dnes jsme manželé pět let a píšeme si spíš vzkazy na lednici než dopisy. Krabici s nimi máme ale pořád schovanou.
