1°C
Chvíli si myslela, že úraz a rozvod bylo to nejhorší, co ji mohlo potkat. Dnes ví, že život může být mnohem krutější. „Jsem dvanáct let rozvedená. Soud svěřil syna do mé péče a stanovil výživně. Jenže jsem za ty roky od manžela neviděla ani korunu. Podávala jsem trestní oznámení, ale nic nepomohlo.
Vzhledem k tomu, že už dlouho o mém muži nikdo nic neví, prohlásila jsem ho nejprve za nezvěstného a pak i za mrtvého. Jenže soudkyně mi řekla, že pokud muž nebyl pět let soustavně v zaměstnání, nemám pro syna nárok na sirotčí důchod. Prý je mezera v zákoně,“ popisuje Věra zoufalou snahu získat na syna nějaké peníze.
Skončila na psychiatrii
Vzhledem k tomu, že si nebyla jistá, jestli její ex žije, nebo ne, vzala oznámení za mrtvého zpět. „Kdybych byla zdravá, snažila bych se sebe i syna uživit vlastními silami. Jenže jsem po těžkém úrazu, když jsem v osmnácti letech vypadala z jedoucího rychlíku, v částečném invalidním důchodu.
Nezvládnu pracovat osm hodin v pokladně. Ze zdravotních důvodů jsem musela odejít i z dětského koutku, kde jsem hlídala děti. Najít si práci je dnes těžké i pro zdravého člověka. Celý kolotoč hledání zaměstnání a vymáhání alimentů mě nakonec dostal až na psychiatrii.
Zhroutila jsem se z bezmoci i nespravedlnosti našeho sociálního systému. Nikdo mi nepomůže a já jsem na všechno sama. Z důchodu zaplatím sotva nájem. Nemám na základní potraviny, na oblečení pro syna. Abych mu mohla v září koupit školní pomůcky, šetřím půl roku dopředu,“ končí své vyprávění beznadějně Věra.
