Všechno bylo jinak
„Nikdo na světě si neumí představit, jak smrt mé sestry zničila všechno, co bylo dobré, normální a šťastné v naší rodině. Maminka vážně onemocněla se srdcem a zemřela tři roky po ní. Tatínek začal pít, brát léky na uklidnění a dnes je z něj úplně zničený a velmi nemocný člověk,“ mluví o rodinné tragédii o pár minut starší, dnes čtyřicetiletá Bára M. „Neonemocněla jsem fyzicky, ale Danina smrt mě psychicky úplně srazila k zemi. Stala se ze mě ustrašená troska. Začala jsem se bát nemoci, na zhroucení jsem byla z každé rýmy,“ přiznává, „ale to horší mělo teprve přijít.“

Začínalo to zvolna

Vzhledem k diagnóze a následné příčině smrti sestry-dvojčete, musela Barbora začít chodit každého půl roku na vyšetření prsů ke specialistovi – mamologovi. „Pan doktor na mě byl vždycky moc hodný, uklidňoval mě. Zároveň se mi snažil vysvětlit, že musím na kontroly chodit častěji než jiné holky v mém věku, protože to sice prý není dokázané, ale genetika v rakovině prsu prý hraje roli a mohlo by mě potkat totéž,“ svěřuje se Bára. Ze začátku se vůbec o sebe nebála. Bylo jí lhostejné, co se stane, ztráta sestry a poměry v rodině ji úplně otupily. Postupně se ale začala situace měnit.

Strach ze života i ze smrti

„Maminka zemřela, s otcem to šlo z kopce a já jsem se začala, ani nevím jak, soustřeďovat na sebe, přesněji na své zdraví. Trpěla jsem nezvladatelnými záchvaty strachu, celé noci jsem se doslova proklepala hrůzou – přemýšlela jsem o tom, že někde v mém těle začíná růst nádor a že je jen otázkou času, kdy to praskne,“ tiše ze sebe souká Bára. Začala proto navštěvovat psychiatra, poctivě polykala antidepresiva, snažila se normálně žít, pracovat. „Dělala jsem, co se dalo, ale nešlo to. Bylo mi čím dál hůř. O navázání nějakého partnerského vztahu nemohla být ani řeč, stále jsem počítala s tím, že mi hodiny odtikávají čas a že stejně brzy umřu. Začala jsem přemýšlet zcela vážně o tom, že to skončím sama, rychle, z vlastní vůle a ve vlastní režii. Že nemoci nedám šanci, že sebevraždou nad ní vyhraju. Stejně jsem postrádala smysl života.“

Řešení? Obě prsa pryč!

Nakonec Bára myšlenku na sebevraždu zavrhla, prý na to díkybohu neměla odvahu. Rozhodla se ale pro jiné, také hodně extrémní řešení. „Po dlouhých diskuzích s lékaři, mém zdůvodňování, vyšetřeních a také doktorském papírování, jsem dostala ze zdravotních (psychiatrických) důvodů povolení k odstranění obou prsů. Považovala jsem to za jediné řešení jak přežít! Prostě podstoupit zákrok, který nemoci nedovolí zaútočit,“ snaží se vysvětlit své drastické rozhodnutí mladá žena.

Konec, který nebyl koncem

Dnes už ví, že tento krok nikdy neměla udělat. „Pan doktor říkal, že jsem jeho nejsložitější pacient, ale já si nemohla pomoci. Nakonec mě podpořil i psychiatr. Věděl, že buď půjdu na operaci, nebo se úplně zblázním,“ dodává Barbora. Klid ale stejně nenašla, i když je jí nesrovnatelně lépe. „Ano, dýchá se mi neskutečně snadněji, ale strach mám z něčeho pořád. Hodně mi ho pomáhá překonat můj manžel a tříletý syn Tomášek. Když se narodil, jako bych stále slyšela slova pana doktora, který mě před zákrokem upozorňoval, že jednou mi budou ňadra chybět. I kdyby ne kvůli partnerovi, tak kvůli kojení dítěte. Škoda, že jsem ho tehdy neposlechla a nedůvěřovala víc prevenci, že mi chyběla naděje. Dnes se snažím dělat osvětu mezi ženami. Pomáhám tak nejen jim, ale i sobě a památce, kterou mám na naši kdysi šťastnou rodinu,“ uzavírá svůj smutný příběh se šťastným koncem Barbora.