Příběh zamilované redaktorky: Z romantika se vyklubal agresivní cholerik | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh zamilované redaktorky: Z romantika se vyklubal agresivní cholerik

2. března 2012 | 05:00

Moje kamarádka ráda chodí na internetové seznamky. Přemluvila mě, abych si tam taky založila účet. „Proč ne?“ řekla jsem si a zaregistrovala jsem se. Napsaly mi desítky mužů. Jen jeden mě však naprosto očaroval. Říkejme mu třeba Pavel.

Na fotce sympaťák s delšími havraními vlasy, milým úsměvem a pronikavýma, zelenýma očima. Psal, že pracuje ve velké firmě kousek od města, kde bydlím. Že rád fotí, jezdí na motorce a sportuje. Chtěl se se mnou osobně setkat. Přijede, že to prý není problém. Kdykoliv, po jeho pracovní době.

Chlap v obleku

Měla jsem z toho všelijaké pocity. Psali jsme si i deset hodin denně. Říkala jsem si, že bychom se v rámci ušetření svých nadějí i ztráty času stráveného u počítače, poznat měli. Napsala jsem mu, aby přijel.

Přijel, vystoupil z firemního auta. Vysoký, s nádherným úsměvem, v obleku a rychlou chůzí se mě přibližoval. Do posledního okamžiku jsem si nechala sluneční brýle. Prozkoumala jsem ho do nejmenšího detailu.

Ale vůbec se mi nelíbil. Nikdy jsem nebyla zvyklá na chlapy v obleku. Byla jsem otrávená a chtěla jsem jít brzy domů. Nakonec ale prohlásil, že má hlad jako vlk a doslova mě dotáhl do restaurace, kde se hodlal najíst. Jako by se v té hospodě něco zlomilo. Zírala jsem na něj jako na svatý obrázek, líbilo se mi, jak se natřásal, když se smál, jeho zelené oči… Za týden už jsme jeli na víkend k jeho rodičům.

Lepší dřív, než-li později?!

Pak už to mělo rychlý spád. Pronajali jsme si byt ve Strašnicích. Koupili jsme si gril, který jsme si dali na terasu s krásným výhledem na Prahu a každý večer jsme si otevřeli víno, ugrilovali maso, sýr se zeleninou, objímali se, smáli se a pozorovali hvězdy. Nebo jsme prostě jen tak seděli na dece a povídali si. O tom, jak si postavíme baráček, pořídíme si psa, kolik budeme mít dětí… Nesmysly, přesto ale sen každé ženy.

Všechno má své ale

Pavel byl extrémně výbušné povahy. Když jsem řekla jakékoliv sprosté slovo, jeho výraz se změnil na zvířecí, přátelské zelené oči se zúžily do malých hadích čárek a celý zrudnul. Protože jsem mu řekla, že je „blbej“, když neslyšel, co mu říkala pokladní a on se na to podruhé zeptal, přitiskl se ke mně, stiskl mi paži a vlekl mě od pokladny dál. Tam mi se semknutými rty a brunátným obličejem vysvětlil, že takhle s ním tedy doopravdy mluvit nebudu. A už vůbec ne před lidmi! Když mi po dlouhých několika minutách pustil paži ze svého medvědího sevření, plakala jsem.

Jednou po mně v záchvatu vzteku hodil talíř. Přesto všechno jsem ho moc milovala. To, že byl ve své podstatě agresor mi na jednu stranu lichotilo. Měla jsem z něj strach a musela jsem se kontrolovat. Co říkám, co dělám. Líbilo se mi to, imponovalo mi to. Když tohle píšu, kroutím jen nechápavě hlavou.

„Zavolám ti lásko.“

Pavel, jindy tak pozorný a skvělý milenec, jezdil z práce buď hodně pozdě a velmi unaven, nebo vůbec s tím, že musí jet za rodiči. Ptala jsem se ho, co se děje. Říkal, že neví, ale že je jen unavený z práce a na nic jiného nemá energii. Že potřebuje oddych, ať jdu na dva týdny k rodičům a pak se snad všechno vrátí do normálu. Souhlasila jsem, neměla jsem na výběr. Tu noc jsem prakticky nespala. Když vstával do práce, probudila jsem se, abych mu dala pusu. Sklonil se nade mě, políbil mě na klíční kost a řekl: „Zavolám ti, lásko.“

Kde je ti konec?

Od té doby jsem ho už neviděla. Po dvou týdnech, nespočetně mnoho nezvednutých telefonů, několika desítkách SMSek, 8 domluvených a 8 zrušených večeřích jsem se pomalu začala stěhovat pryč. Škoda, že slzy se nedají spočítat. Určitě by vydaly na jeden pěkný, středně velký rybník.

Dlužil mi sto padesát Euro a měl u sebe můj starý notebook. Eura mi po dvou měsících neúnavného bombardování telefonáty a smskami poslal přes internet. Počítač, který je spíše osobní cennost plná fotek a vzpomínek, jsem neviděla dodnes. Na poslední sms, kde jsem mu napsala před několik měsíci, že ho nahlásím na policii za krádež, zatím neodpověděl.

Dodnes nevím, co se stalo. Nikdy mi to nevysvětlil. Omlouvala jsem ho a několik měsíců jsem věřila tomu, že kdyby se ozval, vrátila bych se k němu. Neozval.

Ale už je mi to jedno. Jen doufám, že se mi o tobě Pavle, brzy přestane zdát.

Autor: ema