Vždycky jsem byla poslušná holka. Dobře jsem se učila, vystudovala vysokou školu, stala se ze mě lékařka. Naši se tím chlubili všude možně. Až mi to bylo trapné. Od takových čtrnácti let jsem však v sobě nesla velké tajemství. Došlo mi totiž, že mě přitahují ženy, že nikdy s žádným mužem žít nebudu, nezaložím normální rodinu.

Našim jsem se o tom bála jen zmínit. Byli a jsou hodně konzervativní, vždycky jim záleželo na tom, jak vypadají před ostatními, co si o nich myslí sousedé nebo kolegové v práci. Navenek si hráli na dokonalou rodinu, i když se doma dokázali ošklivě hádat a táta neváhal a občas dokonce mamce jednu vlepil. Z toho přetvařování mi bylo vždycky špatně. Přesto jsem se přetvařovala celá léta i já.

Rodičům vše donesli zatepla

Věděla jsem, že by moji homosexuální orientaci přijímali jen velmi těžko. A moc jsem se ve svém úsudku nespletla. Už třetím rokem jsem tehdy měla přítelkyni, vždycky jsme si ale dávaly pozor, aby naši lásku nikdo neodhalil. Sice jsem s Martou bydlela dvě stě kilometrů od našeho městečka, ale přece jen svět je malý, říkala jsem si.

I když jsme se v intimitách dost hlídali, jednou jsme si spolu daly v jednom baru o pár sklenek víc a já se k Martě začala láskyplně tulit. Vůbec jsem si nevšimla, že o pár stolů dál sedí manželé z našeho městečka. Ti si samozřejmě tuhle podívanou nenechali pro sebe. Hned zatepla s tím zašli za mými rodiči. Trest na sebe nenechal dlouho čekat.

Řekli, ať se nevracím domů

Ač jsem se snažila, jak mohla, naši mě nechtěli vyslyšet. Vůbec je nezajímalo, co cítím, jak se s tím vším už léta vnitřně peru. Chtěli, ať to okamžitě svůj úlet ukončím a začnu žít „normálně“. Jinak jim prý nesmím na oči. Vydírali mě, nadávali mi, prosili mě.

Ale já věděla, že jsem s Martou šťastná a rozhodně to nechci měnit. Přece si nenajdu muže jen proto, abych našim zavřela ústa. Vyčítali mi, že nikdy díky mé lesbické lásce nebudou prarodiči, že jsem je ochudila o roli babičky a dědy. Přitom jsme i my dvě s Martou plánovaly děti, jen trochu jinak než se to běžně dělá v klasických rodinách.

Jeden náš kamarád se uvolil, že nám daruje svůj genetický materiál. Tohle moje rodiče dorazilo úplně, třískli mi telefonem a řekli, ať se domů nevracím. Zatím jsem nesebrala odvahu za nimi zajet, i když je to již pět let. Snad jednou pochopí, že mi křivdí, že jsem si svoji orientaci prostě nevybrala dobrovolně. Snažím se s jejich přístupem smířit, ale jde to velmi těžko.

Čtenářka Petra