V první chvíli je úplně jedno, jestli byl čin úmyslný, nebo ne. Bolest ze ztráty blízkého člověka je ať tak, či tak šílená a nesnesitelná. Pozůstalý pachateli vědomě přeje to nejhorší a mnohdy nemusí být daleko ani od chuti vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jak odolat, když naším přáním je jediné: Pomstít milovanou osobu.

„Všichni toužíme po spravedlivém světě, jsme tak vychováváni. Když se pozůstalí soustředí na utrpení, tendenci pomstít se nevyhnou. Péče odborníků umožní vyrovnat se s tragickou událostí a žít dál kvalitní život,“ doporučuje psycholožka Lenka Čadová.

Feťák nám převrátil život naruby

„Měla jsem báječnou rodinu, skvělého muže, pětiletého syna a čekala jsem dceru,“ vypráví Radka (41). „Byla jsem šťastná až do chvíle, než jsme se všichni vypravili na víkend k mým rodičům. Cesta probíhala poklidně, smáli jsme se, vyprávěli si, se synem jsme hráli jednoduché slovní hry, aby nám ty dvě hodiny v pohodě uběhly.

Do cíle nám zbývalo asi posledních dvacet minut, když jsme projížděli jednu rušnou světelnou křižovatku. V tu chvíli se na nás z boční ulice vyřítila šílenou rychlostí stará škodovka. Tou největší silou narazila právě do místa, kde byl připoutaný syn…,“ pláče mladá žena. Malý nezemřel hned na místě, záchranáři ho oživovali dlouhé minuty, přiletěl vrtulník.

Matyáš naposledy vydechl právě v něm. Radka se to však dozvěděla až o pár dní později, nebyla na tom zdravotně moc dobře. Její nenarozená dcera zemřela a ona sama bojovala dlouhé dny o život. „Když mi lékaři řekli, že jsem přišla o dvě děti, nastal nejhorší okamžik v mém životě. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. První dny jsem proplakala a proležela bez zájmu o cokoli."

Viník vyvázl, chtěla jsem jeho smrt

"Týdny a měsíce jsem v hlavě osnovala plán pomsty. Jak jsem se totiž dozvěděla, řidič, který do nás naboural, byl pod vlivem pervitinu a ze všeho vyvázl z nás všech nejlépe.“ Z Radčina vyprávění mrazí. Pachatele znalo široké okolí jako nenapravitelného feťáka a Radka ho občas i teď potkává ve městě.

Nikdy se jim prý neomluvil, nikdy neprojevil lítost. „Bojovala jsem se stavy, kdy jsem ho chtěla na ulici zbít, nebo dokonce zabít nějakým rafinovaným způsobem, ale vím, že by se na mém žalu nic nezměnilo. Navíc manžel můj názor nesdílí, prý se se skutečností musím jednou smířit, přece se z nás nestanou vrazi…"

"Náš vztah dostal ale touhle událostí pořádnou trhlinu, já bych o tragédii potřebovala mluvit, on se tomu vyhýbá. Ze všeho mě nakonec dostala pomoc psychologů, jim jsem za mnohé vděčná. S mužem ale vedle sebe žijeme jako cizí lidé, už to nikdy nebude jako dřív, uvažuji dokonce o rozvodu,“ uzavírá svoje vyprávění Radka, které se už po tragédii nepodařilo.