Alison Walker je vysoká 178 centimetrů a k takové výšce by měla vážit přibližně 69 kilogramů. V nejhorším období své nemoci ovšem vážila jen necelých 32 kilo. Hubnutí přitom nikdy nebylo její cíl.

Alison totiž nebyla nikdy nijak tlustá, právě naopak. Vytáhlá, normálně štíhlá holka. „Většina lidí si myslí, že za poruchou příjmu potravy je tlak společnosti a médií na štíhlost a dokonalou postavu. To mě nijak netrápilo. Potřebovala jsem jen mít něco pod kontrolou,“ vysvětluje. Všechno začalo v jejích 14 letech, tedy v době, kdy začala dospívat.

Nechtěla jsem hubnout, jen řídit svůj život

Alison měla dlouho pocit, že jen plní povinnosti, které je jednoduše třeba udělat. Dobře studovat, věnovat se

přátelům a rodině, dělat všechno tak, jak to od ní někdo jiný očekává. „Začala jsem se proto omezovat v jídle. Bylo to to jediné, co jsem mohla sama řídit. Dělalo mi dobře, že můžu něco ovládat,“ vzpomíná na začátek svého letitého problému. „Když jsem začala hubnout, chtěla jsem pak vyzkoušet, kolik ještě můžu vlastním přičiněním shodit. Nakonec jsem proto jedla jen 50 kalorií za den.“

Tato nemoc, zvaná příznačně mentální anorexie, je nejčastěji reakcí na nějakou životní situaci, se kterou se jedinec nedokáže vypořádat. Problém je tedy v hlavě, ne ve váze a nespokojenost s postavou s tím často nemá vůbec nic společného. Právě jako u Alison.

V léčebně mi jídlo akorát zhnusili

Stejně jako jiní postižení touto nemocí, se Alison velmi rychle vypracovala na expertku, jak své hubnutí zamaskovat. Nosila volné oblečení, a když jí někde donutili sníst něco, co neměla v plánu, samozřejmě šla jídlo vyzvracet. Dalším pomocníkem byla projímadla.

Vše se provalilo, když ještě jako teenager se školou vyrazila na plavání. Její tělo v plavkách všechny vyděsilo. „Hned mě poslali k dětskému psychologovi. Pak jsem jela na léčení, ale to nadělalo ještě více škody. Cpali nás akorát tučnými jídly, jako je smažená ryby s hranolky, Těstoviny se smetanovo-sýrovou omáčkou, či toasty hojně zalitými máslem. Jídlo jsem pak začala nenávidět o to víc,“ vypráví, jak do toho znovu spadla.

„Brzy mi začaly padat vlasy a byla jsem pořád unavená a anemická. Začala jsem mít problémy se srdcem,“ přibližuje.
Kvůli zdravotním problémům byla patnáctkrát hospitalizována a třikrát ji vyhodili z vysoké školy. Nebyla prostě schopná studovat, ale ani si udržet žádný přátelský vztah. „Jsem velmi osamocená. Společnost mi dělají jen moji psi,“ přiznává smutně.

Těším se, že jednou budu normálně jíst

Nyní se Alison po zdravotní stránce cítí nejlépe, jak se kdy cítila. Váha se jí ustálila na přijatelných 60

kilogramech. Záleží však na jak dlouho.
V její lednici stále nenajdete žádné jídlo. Má totiž zavedenou umělou výživu přímo do žaludku.

Alison je nyní ve stálé péči lékařů a psychologů a výsledky jsou vidět. Raději se ale neváží. Nechce vědět, jak se její váha mění, aby se nestala znovu posedlá kontrolou. „Nechci to vědět a cítím se tak zdravější. Těším se, až budu moct jednou normálně jíst. Bude to ještě dlouhá cesta, ale doufám, že jí zvládnu dojít až do konce,“ uzavírá Alison.