Jindřiška: 5 let řídí můj život rakovina | Pro ženy | Blesk.cz

Jindřiška: 5 let řídí můj život rakovina

23. května 2010 | 07:30

Jindřišce Kiselové ( 37) ze Sopotnice u Ústí nad Orlicí se odmala na těle tvořily malé tukové bouličky. Postupem doby jí jich lékaři asi dvacet odstranili. V říjnu 2005 ale zjistili, že se jedna z nich změnila ve zhoubný nádor. Pět let trvala úspěšná léčba, ale nemoc se vrátila v podobě rakoviny prsu. I přesto se dokázala postarat o maminku, která v té době rakovinou onemocněla také. A bojuje dál.

Když si paní Kiselová koncem roku 2005 našla práci, moc ji nebavila. Ale předtím byla rok nezaměstnaná. „U nás se obživa shání těžko, vybírat si nemůžete,“ říká. „Navlékala jsem číselné kódy na drátky do nějakých přístrojů.“ Jak dnes sama paní Kiselová říká, kdyby ji práce zaujala, k lékaři by určitě nešla. „Nechala bych bouli boulí a pracovala.“ Právě tehdy lékaři zjistili, že se její původně tuková bulka změnila ve zhoubný nádor.

Proč zrovna já?

Když se dozvěděla, co ji postihlo, celou zpáteční cestu domů za volantem proplakala. „Proč zrovna já?“ hledala odpověď na něco, na co odpovědět nešlo. Tím spíš, že nikdo ani v její, ani v manželově rodině podobné problémy neměl. Až teď. „Žila jsem normální život, radovala se ze svých dcer. A najednou tohle. Rakovina!“

Jednoduché počty

Paní Kiselovou operovali v Hradci Králové, po třech dnech na lůžku šla domů. V následujících pěti letech ji čekalo celkem třicet chemoterapií a ještě o sedm víc ozařování. Vypadaly jí vlasy, trpěla nechutenstvím, měla další problémy. Zpočátku jezdila do Hradce každý den, řízení jí naštěstí příliš problémy nedělalo. „Jen jsem po těch »chemoškách« byla malátná a chtělo se mi zvracet,“ vzpomíná paní Kiselová. Život se jí změnil a ona si uvědomila, že už nikdy nebude jako dřív. Plný invalidní důchod – necelých pět tisíc korun – znamenal, že musela proškrtat i rozpočet. Rodina dá dohromady asi devatenáct tisíc, sedm z toho jde na bydlení. Ze zbytku žije pět lidí a díky umění paní Jindřišky má každý, co potřebuje. Nic víc, ale také o nic méně. „Jenomže vím, že svým holkám nebudu moci dopřát dovolenou, kterou by si zasloužily. K moři nepojedeme, nemáme na to.“

Spolu s rodinou

Obrovskou oporou jí tehdy byly právě děti a manžel, kterého si vzala v roce 1999. „S Janem jsme se poznali už jako děti, na Slovensku ve Štrbě, kam jsme jezdili v létě. Ale doopravdy spolu chodit jsme začali, až když mně bylo osmnáct.“ Jan se přestěhoval za ženou do Sopotnice, našel si práci v zemědělství. „Když má ranní směnu, vstává ve čtyři hodiny, při večerní se vrací pozdě. Ale s domácností mi pomůže a o děti se také postará.“ Nemoc paní Kiselovou ze života nevyřadila, i když se útlá a drobná žena změnila – navenek i uvnitř. „Řekla jsem si, že házet flintu do žita nejde. Dokud žiju, musím žít doopravdy, jako by se nic nedělo. Nepoddávat se nemoci, nestýskat si, nebýt bolestínem. To k ničemu nevede, člověk by ubíjel sám sebe. A to dělat nebudu. Nevzdám to.“

Člověk zvládne všechno

Kontrolní snímek z mamografu koncem jara loňského roku znamenal šok – nemoc se vrátila. V červnu 2009 jí museli odstranit prs i s celou tkání. „A tak jezdím na chemoterapii znovu, každé pondělí na dvě a půl hodiny. Celkem jich mám dvacet čtyři. Tentokrát je snáším lépe a mohu si cesty do Hradce odřídit sama.“ Druhá rána osudu paní Jindřišku vrátila do známých kolejí. Ale nezničila ji. Podivnou shodou náhod ve stejné době onemocněla rakovinou i její matka, přišla o žlučník, kus slinivky i střev. Jindřiška si ji vzala k sobě a dokázala se postarat i o ni. Rakovina ji udělala tvrdší a houževnatější. „Změnila mi taky vlasy, byla jsem blondýnka, ale po chemoterapii mi narostly vlasy černé. A tak mají moje holky i můj manžel doma opravdu jinou ženskou… Já nad tou nemocí vyhraju!“

Autor: František Prachař