Petr Šrámek (55) a Adriana Přibylová (41) žijí od malička jinak než ostatní lidé. Petr trpí spastickou kvadruparézou, má ochrnuté nohy i ruce, nedokáže hovořit. Adriana se narodila se svalovou dystrofií, její ruce a nohy připomínají slaboučké větvičky, hovoří ale jako každý jiný člověk. Mozek obou dvou i přes jejich tělesná postižení však pracuje možná lépe než u zdravých lidí.

Petr žije od svých patnácti let v Domově a Centru aktivity pro lidi s mentálním postižením v Hodkovicích nad Mohelkou. Adriana vystřídala speciální základní školu, Jedličkův ústav a nyní je v Domově svaté Rodiny v pražské Liboci. Oba mají společnou vášeň – malování. Vyjádřit jím dokáží téměř všechno, i svůj pohled na Vánoce, na dárky, na ostatní lidi kolem sebe.

Jen nohy na to stačily...
„Petr začal malovat někdy kolem roku 1968. Strašně se snažil, hrozně na sobě pracoval, neskutečně dřel. A teď nejenže dokáže nohama ovládat televizi, rádio nebo DVD, ale hlavně malovat,“ říká Ivana Morcová (44). Petra Šrámka měla v péči nejprve jako zdravotní sestra, dnes je sociální pracovnicí v domově v Hodkovicích nad Mohelkou a zná ho líp než kdokoliv jiný.

Pětapadesátiletý pan Šrámek měl smůlu už při narození. Je z dvojčat, a zatímco jeho bratr je zdravý, jeho postihla nemoc. Když mu bylo patnáct, matka ho musela svěřit do ústavní péče. Petrovi změna prospěla, v domově se o něj dobře starají, má všechno, co potřebuje.

„Až dosud Petr namaloval téměř pět set obrazů, jeden hezčí než druhý,“ ukazuje některá z jeho děl Ivana Morcová. „Také vystavuje, naposledy v Lysé nad Labem.“

To, co se Petr naučil, ho udělalo známým i v zahraničí. Liberecké nakladatelství UMÚN pro tělesně postižené umělce malující ústy a nohama ho prosadilo mezi stipendisty obdobné organizace v Lichtenštejnsku. Teď maluje pro ně, originály mu samozřejmě vracejí, ale dělají z nich reprodukce a plakáty a ty už na prodej jsou. I díky tomu má Petr slušné finanční zázemí – zpočátku to bylo 300 švýcarských franků, teď je to podstatně víc. Proto si mohl dovolit strávit pár dovolených v cizině: na Kypru, v Thajsku nebo Itálii. I se dvěma asistentkami, které si platil.

„Petra malování nesmírně baví, je to jeho život. Ale bolí ho záda, bez masérky se neobejde,“ podotýká paní Morcová.

Umělec z domova v Hodkovicích malující nohama je jediný takový v republice. Pomáhá mu vynikající fotografická paměť, neskutečně obratné nohy a především pevná vůle. I přes své postižení dosáhl maxima. Jen jedno mu souzeno nejspíš nebude, i když o tom sní – bydlet sám a mít přítelkyni.

Zuby strašně bolely
Adriana Přibylová sedí na svém lůžku, obložená obrázky na keramických kachlích. „Keramiku mám dvakrát týdně, dvě hodiny ve čtvrtek a jednu v pondělí. A tam maluji, dřív olejem na plátno, teď mám raději temperu na kachle a zkouším ji i na dřevo,“ vysvětluje.

Ústa jsou vlastně to jediné, co jí spolehlivě funguje tak, aby mohla alespoň něco dělat. Ruce má ochablé a nespolehlivé, nohy bez vlády. „Nejdřív mě strašně bolely zuby, když jsem se učila ovládat štětce a míchat a nanášet barvy. Ale za dva roky jsem si zvykla,“ vysvětluje.

Ted už zachází se štětci velmi obratně a to, co vzniká, má jasný význam, poezii i malířskou perspektivu a hloubku. „Chodí sem za mnou studentka z jedné umělecké školy a pomáhá mi, bez ní bych na tom byla hůř,“ dodává. „A také bez našeho nakladatelství, starají se o mě i o moje obrazy.“

Je věřící, k víře ji přivedl otčím („tatínek nevydržel, že jsem postižená, a odešel, proto maminka žije s otčímem“) a ona sama ji posiluje cestami do francouzských Lourdes. „Když to jde, létám tam s maltézskými rytíři zvláštním letem alespoň jednou ročně, posílit se u panenky Marie,“ svěřuje se.

Na Vánoce se těší, přijde za ní rodina a možná že dostane to, co by moc chtěla – kufřík na barvy. „Někdy se mi rozkutálí a těžko je dávám dohromady,“ krčí rameny. „A chtěla bych čas od času masérku, ta naše byla stará, odešla a nová zatím není. Kolena mě moc bolí.“