Na přípravné práce, jako je loupání, krájení, strouhání, vysypávání forem a míchání těsta, byl velice šikovný a mně to dělalo radost.

V období, kdy se začíná péct vánoční cukroví, začal básnit o vločkovém, které doma každoročně pekli. Řekla jsem si, že ho také zkusím. Požádal svou matku o recept, nakoupili jsme potřebné suroviny a jakmile jsem uklidila velký nákup, hned se pustil do přípravy těsta. Byla jsem tak unavená, že jsem ani pořádně nesledovala, co a jak dělá, a to byla velká chyba. Vločky jsem podle jeho instrukcí nejdříve opražila na pánvi na sucho a pak je umlela. On je pak přidal k ostatním surovinám a začal pomalu zpracovávat těsto.

Moc mu to ale nešlo, i přesto, že měl zkušenosti z domova. Postupně přiléval olej, ale najednou ho bylo moc, a proto do těsta ještě dosypal mouku. V tu chvíli jsem konečně pochopila, proč mu od začátku nejde těsto zpracovat. Bylo mi jasné, že nedodržel přesný poměr mouky, cukru a másla. Vždycky se řídil heslem: „Čím více, tím lépe.“

Těsto se mělo dávat do strojku, ale v takovéto konzistenci to vůbec nebylo možné. Bylo příliš mastné a nedrželo pohromadě. Když jsem se z něj pokoušela utvořit rohlíčky, lámalo se. Trochu mi svou hutností připomnělo oříškové těsto na pracny, které jsme doma pekly s maminkou. Vyndala jsem tedy formičky, vymastila je a „nacpala“ do nich nepovedené těsto. Upekla jsem je sice dorůžova, ale jíst se opravdu nedaly.

Byly úplně bez chuti. Bylo mi líto všech surovin, které padly vniveč. Při pohledu na přítele a těsto se mi chtělo hrozně smát, ale na druhou stranu jsem mu vyčinila, že všec hno zkazil a nechala ho v kuchyni uklidit. Bylo mi jasné, že už ho nikdy nemůžu nechat vařit nebo péct bez dozoru.

Příležitostně jsem dovezla upečené cukroví k rodičům na vesnici. Chovali slepice, kterým dávali všechny možné zbytky. Drůbež snědla opravdu všechno. Ale moje „povedené“ vločkové cukroví ne, jak mi maminka hned po svátcích škodolibě oznámila. A to už bylo opravdu co říct...

Čtenářka Michaela