9°C
Nedělní oběd pro dvanáct lidí je něco, čím se vůbec nevzrušuju. Prostě norma. A protože tenhle stav zažívám už dva roky, sestavila jsem si pro sebe i pro vás pravidla
Pokud máte doma víc než dva potomky, budu se hodit.
Chce to prostor
Ve dvoupokojovém bytě se pobijete. I největší milovníci společnosti a blázince (což já jsem) si občas potřebují zalézt a nikoho nevidět ani neslyšet.
Zaveďte pořadník
V našem případě na věci, které je třeba každému pořídit (pokud bychom koupili všem, o co si řeknou, zruinovalo by nás to) i na soukromé hovory (každý potřebuje něco probrat, a pokud si to nezorganizujete, můžete dát rovnou v práci výpověď, protože pokec s tolika lidmi je na celý úvazek). Nakonec jim to neuškodí, v generaci malých sobců je dobré naučit děti, že si musí na něco počkat a nejsou tu samy. Rozdělte služby
Jen každý den uvařit pro tolik lidí je nadlidský výkon. A to ani nemluvím o mytí nádobí, vytírání, vynášení odpadků, luxování, nebo praní prádla. Nenechte si namluvit, že je jedno, jestli se staráte o dvě děti, nebo o šest. Práce kolem nich se prostě násobí. A protože tohle jeden člověk nemůže zvládnout, nechte pracovat potomky. Budou se sice hádat, vymlouvat a snažit se přehodit povinnosti na sourozence, ale vy už je ukočírujete.
Improvizujte
I když si pečlivě naplánujete, kdy s jakým dítětem k doktorovi, kdo nakoupí, co uvaříte, v tak velkém počtu lidí se vždycky něco zvrtne. No a co! Naučte se improvizovat. Něco zvládnete vy, něco přehoďte na muže, něco na potomky. Naše děti si chodí navzájem na třídní schůzky, nakupují za nás narozeninové dárky (které my vybereme a zaplatíme), a dělají práce, na které prostě nemáme – třeba všechny technické záležitosti kolem televize, počítačů a mobilů. Nechte to plynout
Osmičlenná rodina je vlastně jako malá firma. Takže opravdu vyžaduje naprosto přesně rozpisy, rozdělení úkolů a povinností a schopnost improvizace (jak jsem psala výše), ale zároveň dost velký nadhled a velkorysost. I kdybyste se zbláznila, některé věci prostě nikdy nebudou podle vašich představ. No a co!
Zažeňte je
„Miláčkové, okamžitě se seberte a padejte z mého pokoje. Miluju vás, ale potřebuju klid.“ Než jsem byla v klidu schopná říct tuhle větu, trvalo mi to dost dlouho. Poslat děti „do háje“ chce totiž dost lásky i odvahy. Nechtěla jsem se jich dotknout, bála jsem se, že jim bude smutno. Nesmysl! Je lepší naučit se vymezovat svůj prostor dřív, než ve vás stres zafunguje jako třaskavina a vy v návalu přepracování a vzteku rozbijete nábytek. A moje vzteklé házení sklenic proti zdi, je sice super historka, ale přece jen trochu stres. Bavte se
Ano, mít kolem sebe tolik dětí, je jako divoká jízda na raftu po nilských peřejích. Není to pro každého a chce to silnou náturu. A i když tu můžu vyjmenovat tisíc nevýhod tak velké tlupy, mám trumf, který všechny hravě přebije. Tolik lásky, legrace a pocitu sounáležitosti jen tak někde nenajdete. Takže i když naše potomky honím, úkoluju, a občas trochu zanedbávám, díky nim zažívám jedno z nejkrásnějších období v životě. Ale to jim říkat nebudu. Jsou to totiž normální „potvory“ a mohly by toho zneužít.
