2°C
Rozumíme si, žije tady
Nejlepší verze ze všech. Češka si muslima vezme v Čechách a tady taky porodí děti. Její manžel má v naší zemi dobrou práci a s rodinou se s nejrůznějších důvodů nemá v úmyslu ve své rodné zemi stýkat. Riziko manželství a vztahu je jako každé jiné: „Buď nám to spolu bude klapat, nebo se rozvedeme“. U nás nic neobvyklého. Rozvádí se více než polovina uzavřených manželství. Ale pozor, když nastane zádrhel: přestože děti narozené na našem území mají české občanství, rozvedený bývalý manžel - muslim vás může podvést: začne předstírat dobré vztahy, platí nějakou dobu alimenty a děti po návštěvě u něj včas vrací. Existuje ale i jiný scénář: pod rouškou pohody připraví plán, a se dětmi odjede do rodné země. Například do Íránu. Tam už moc nezmůže ani česká diplomacie, ani policie. Děti budou prohlášené za pohřešované a vy si můžete jen zoufat.
Další verzí je ta, že po sňatku s cizincem v České republice tak zvaně konvertujete k islámu. Pak je situace jednodušší i v případě, že se oba rozhodnete pro návrat do manželovy vlasti. „Žiju s manželem a třemi dětmi už třináct let v Dubaji. Stala jsem se muslimkou z přesvědčení už před tím, než jsem se tam s ním odstěhovala. Když víte, co vás čeká, a máte představu, jaké postavení v muslimském společenství žena má, nebudete ani překvapená, ani zaskočená. Milujeme se stále, můj muž je starostlivý a laskavý člověk a já si toho cením. Ostatním ženám, které si berou muslima, radím, aby si nejdřív zjistily vše o tradicích islámu, o postavení ženy v této společnosti. Rozdíly jsou propastné a nemuslimka je dost často nedokáže přijmout,“ říká šestačtyřicetiletá Aida (původně Zdena).
„Manžela jsem poznala na dovolené. Byl to muslim a hlavně krásný mužský. Byla to láska na první pohled. V té době jsem studovala psychologii v Praze a po asi roční známosti, kdy on jezdil k nám (byl to stavební inženýr) a já k nim, jsme se v Čechách, a potom ještě jednou u nich v Tunisu, vzali. Milovali jsme se i po svatbě, byl blažený, když jsem mu porodila syna,“ říká krásná zrzka a pokračuje: „ Náhodou to bylo v Praze kolem Vánoc - on totiž chtěl respektovat moje tradice a já zase v Tunisu respektovala ty jeho. Syn měl tedy i české občanství. Já jsem neměla dostudovanou školu, tak jsme se po porodu s mužem dohodli, že budu žít s ním a jeho rodinou v Tunise natrvalo. Nebyla jsem v pohodě, zkrátím to, bylo to peklo. Když bylo malému sedm let, byla ze mě už troska, ale sekala jsem latinu. Poprosila jsem manžela, aby mě pustil domů, že mi umírá matka, a že malý by rád jel se mnou. Byla to lež, potřebovala jsem od něj utéct. Našel si mě v Čechách za dva týdny a syna odvezl rovnou ze zahrady před domem rodičů. Celá rodina jsme věděli, že je zle. Dali jsme dohromady peníze, a zaplatili si, řekněme, firmu, která nám moje dítě přiveze zpátky. Stálo to víc než 250 tisíc korun. Naše úřady byly bezmocné, prostě jsme si museli pomoct sami. Teď bydlím jinde, s rodiči a novým partnerem a věřím, že nás nikdy můj ex nenajde.“
*Roďte pokud možno v Čechách, ať má vaše dítě české občanství (při řešení únosu dítěte do zahraničí je to aspoň malá výhoda).
*Když se s manželem odstěhujete do jeho muslimské země, předem se připravte na to, co vás čeká – radíme hodně nastudovat kulturu a tradic.
*Manželství s muslimem je prakticky nemyslitelné pro dominantní ženy s vlastním názorem a nechutí konvertovat k islámu.
*Jestli se vám podaří manžela udržet v Čechách a NEVRÁTIT se do jeho rodné země, je většinou vyhráno a nenastává větší problém.
