Teorie ženského NE. Jak dát chlapovi jasně najevo svůj nesouhlas?
Když žena řekne NE, myslí tím ve skutečnosti ANO, zní mužské moudro. Ne vždy to ale platí a někdy je to pro ně jen výmluva, aby dosáhli svého. Co by tedy pro ně mělo být už stopkou?
Dříve ženy při flirtování hrály stydlivky a před mužskými návrhy jen cudně klopily zrak. Tím dávaly najevo, že nejsou tak snadno k mání, i když zájem měly. Přestože těmto dobám už odzvonilo a my jsme v hledání vhodného protějšku průbojnější, v myslích opačného pohlaví stále přetrvává, že dámské „ne“ znamená „ano“. Někdy nás dokonce i společnost přesvědčí, že jsme si o sexuální harašení, nebo dokonce znásilnění samy říkaly. Jednou nevhodným chováním, jindy vyzývavým oblečením.
Kde se ten nešvar vzal?
Je třeba se nejprve podívat hluboko do naší historie. Tak například v pravěku se podle vědců muži se ženami vůbec nepárali. Zkrátka svou družku majzli po hlavě a odtáhli za vlasy do jeskyně. To je ale v rozporu s výzkumy, které sledují chování lidoopů. Platí totiž u nich nepsané právo samice dovolit samci sexuální kontakt. Jak to tedy skutečně bylo, bůh ví. Každopádně představa, že muž je dobyvatel a lovec, přetrvává celé věky. A něco na tom samozřejmě je. I dnes toužíme po muži, v jehož náruči se budeme cítit v bezpečí, a svou odvahu nám musí dokázat, ale ne tím, že se bude chovat jako hulvát.
Jak to skutečně myslíme
Podle výpovědí mužů je situace ještě o píď složitější. Prý totiž říkáme „ne“ dvěma způsoby. Prvním je zřetelné a důrazné ne, druhé znamená "možná" nebo "ano". Na otázku, jak to dokážou od sebe odlišit, shodně odpovídají, že to musí člověk poznat. To v praxi ale nebývá zrovna jednoduché a zdaleka ne každý muž má pro to takový cit. Některými gesty je totiž mateme. „Někdy naší reakcí na strach a ohrožení může být i úsměv, chichotání a zlehčování situace. I ne s úsměvem je však ne. A druhá strana jej musí respektovat. Co můžeme dělat, je dávat co nejjednoznačnější signály. Říct díky, ale nechci. Otočit se a odejít. Nedlužíme nikomu důvody proč, nemusíme své rozhodnutí vysvětlovat,“ říká Iva Rolederová.
Překročené hranice
Obecně lze říct, že sex bez souhlasu se považuje za znásilnění nebo jiné sexuální napadení. „O sexuální násilí jde v jakémkoli případě, kdy chybí oboustranný souhlas. To znamená dobrovolná dohoda, při níž všichni zúčastnění souhlasí se sexuální aktivitou, která zahrnuje i líbání, dotyky, orální, anální nebo vaginální sex. Souhlas k sexu musí být dobrovolný – daný bez nátlaku a manipulace, pokud nemám možnost odmítnout, není souhlas dobrovolný,“ říká odbornice.
Jak reagovat při nátlaku?
Pokud žena sex nechce, měla by to dát najevo. Odmítnout jakoukoli formou, co nejjednoznačněji. „Podívejte se druhému zpříma do očí a mluvte jasným hlasem, ukažte asertivitu a sílu svým hlasem, mimikou a řečí těla. Pomůže vyzařovat sebevědomí a klid. I když se tak necítíte, je důležité vypadat klidně, vážně a sebevědomě. Neomlouvejte se, nehledejte výmluvy. Nemusíte se omlouvat za to, jak se cítíte nebo co chcete. Buďte pevné. Nemusíte reagovat na rozptýlení, otázky, vyhrožování nebo obviňování. Držte se své agendy. Opakujte své prohlášení nebo odejděte. Rozhodněte se, kdy diskuse končí. Pokud jste řekla, co potřebujete, a jste připravena odejít, udělejte to,“ radí odbornice.
Nedělejte ze sebe oběť
Občas nastane okamžik, kdy pro nás není snadné postavit se za vlastní potřeby, udržet hranice. Někdy kvůli tomu, že jim samy nevěnujeme dostatečnou pozornost a význam. Další velkou bariérou je však strach. Muži mají zpravidla převahu tělesnou. Při pocitu ohrožení, který sexuální nátlak bezpochyby může vyvolat, se v nás může spustit reakce ztuhnutí, která nám nedovolí se účinně bránit. Nejlepší obranou je ale i zde prevence. Nátlak a násilí do sexuálního života prostě nepatří a řešením není učit oběť, jak se lépe bránit, ale nastavit společenské očekávání, výchovu i vzdělání tak, že v něm aktivity bez souhlasu nemají místo.
Jak se vyrovnat se sexuálním násilím?
Iva Rolederová, PSYCHOTERAPEUTKA:
Dopady znásilnění mohou mít v nejtěžších případech podobu takzvaného rape traumatu, traumatu znásilnění. Jedná se o formu posttraumatické stresové poruchy. Z psychopatologického hlediska jsou u obětí znásilnění doloženy často různé formy depresivních a úzkostných poruch. Obecně se následky znásilnění projevují v oblastech emocí, sociálních vztahů, pracovního výkonu, identity, intimity a sexu. Důsledkem traumatu v jakémkoli věku jsou ztráta důvěry v sebe a ostatní, zranitelnost a stud z prožité bezmoci. Připojují se často pocit viny za „vlastní zavinění“, přežití, neschopnost aktivně zasáhnout nebo zcela iracionální pocity viny.
Další zajímavé články naleznete v novém čísle Blesku pro ženy. Seženete ho na stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE >>>