Děti jsou vnímány jako pomyslné naplnění partnerství. Jisté je jen to, že ať už vnímáte příchod potomků do vztahu jakkoli, je to vždy závazek na celý život. A spolu s nimi přicházejí zkoušky, které řada lidí nemusí zvládnout.

KAROLÍNA (37): Nebyla cesta zpátky

Brali jsme se, když nám bylo třicet, po dvou letech chození a soužití. Děti jsme úplně hned nechtěli, ale určitě jsme s nimi počítali. Dlouho jsem otěhotnět nemohla, měla jsem zdravotní problémy, nakonec jsme to skoro vzdali, a právě v tu chvíli se to podařilo. Čekala jsem ve 34 letech syna.

Vše bylo harmonické

Do té doby nám vůbec nic – kromě toho dítěte – nechybělo. Náš vztah byl pět let bez jakéhokoli mráčku, bylo to až neuvěřitelné. Nikdy jsme se nehádali, na všem se shodli, na okolí jsme působili harmonicky. Manžel je typický macho, jenže mně to nevadilo. Já se ráda podřídila, naopak jsem na něm jeho dominantní stránku osobnosti obdivovala, byla jsem ráda, že nemám doma „podpantofláka“ a bačkoru. Péče o domácnost byla jasně rozdělená, já jsem vařila, uklízela, starala se o to, aby manžel měl veškerý komfort, manžel pečoval o dům, zahradu a auta. Do práce jsme chodili oba a v tu dobu jsme i oba stejně vydělávali, což mezi nás nestavělo žádné bariéry, a to bylo dobře. Pak ale přišla změna.

Změna v práci

Právě v době, kdy jsem otěhotněla, manžel změnil zaměstnání a začal být velmi úspěšný, což s sebou přineslo hodně peněz navíc, ale také to vyžadovalo hodně času stráveného v práci. A pak tu byli kolegové a podřízení, kteří ho vždycky rádi vytáhli ven, takže s nimi trávil víc a víc času, a to i o víkendech. Zároveň manžel s povděkem přijímal pochvaly od nadřízených, plácání po ramínkách na firemních akcích… Ocenění, prémie. Zkrátka – v práci měl absolutní obdiv, kdežto já jsem najednou byla doma, s miminem, unavená a nudná.

Naše cesty se rozdělily

Bohužel, péče o ne příliš spavé miminko a domácnost, na kterou jsem nerezignovala – chtěla jsem, aby všechno bylo tak jako dosud – mě zaměstnala na sto procent, takže jsem včas nezaregistrovala, že manžel je čím dál méně doma. A ve chvíli, kdy mi to došlo, už bylo pozdě. Naše cesty se jako by mávnutím kouzelného proutku úplně rozdělily, najednou jsme už nebyli pár, ale jen dva spolubydlící, kteří se skoro nepotkávali, přestože spolu měli to vysněné dítě. V tom je ten smutný paradox… Situace vyústila asi nejhůř, jak mohla. Manžel si našel milenku. Všechno prasklo, právě když byly synovi dva roky.

Šli jsme do poradny

Nezhroutila jsem se, dokonce jsem situaci řešila s překvapivě chladnou hlavou a řekla bych, že hůř na tom byl spíš manžel, který měl totálně zatemněný mozek. Okamžitě jsem nás objednala do poradny k renomovanému odborníkovi, který nám po pár sezeních naordinoval takzvanou odluku, což je 4 až 6 měsíců, kdy partneři žijí odděleně, v podstatě simulují stav po eventuálním rozvodu. A za tu dobu mají oba čas ujasnit si, co bude dál. Doktor mě ujistil, že manžel podle něj patří mezi 80 procent mužů, kteří se po odluce vrátí do původního vztahu. Zároveň se ale vyjádřil, že si vůbec není jistý, jestli já ho zpátky přijmu. A měl stoprocentní pravdu. Manžel se skutečně chtěl vrátit, ale pro mě už cesta zpět do vztahu s ním prostě nebyla. Ztratila se. Měla jsem zkrátka asi tak zlomené srdce a pošlapanou důvěru, že jsem ho přijmout nedokázala.

Syn netrpí

A dnes? Po dalších třech letech je náš vztah v takovém zvláštním bezčasí a pro naše okolí zřejmě dost k nepochopení. Nerozvedli jsme se, ačkoli jsme za tu dobu oba měli i jiné partnery, ale tyto vztahy nevydržely ani jednomu z nás. Syn je převážně u mě, ale pečujeme o něj oba a manžel se mu s postupem času věnuje čím dál víc.

Jak to vidí odborník?

ODPOVÍDÁ: MARIE NOVÁKOVÁ, VZTAHOVÁ PSYCHOTERAPEUTKA

Proč je narození dítěte do rodiny zkouška vztahu?

Péče o dítě prověřuje kvalitu našeho vztahu, ryzost, pravdivost. Náhle je méně času na naše potřeby, na partnerský vztah, přichází únava, u ženy často vyčerpanost. Skutečná láska je nejen záležitost citu, ale také věc rozhodnutí pro druhého, tedy věc rozumu a také vytrvalosti, schopnosti unést zátěž. Dobrým partnerem a rodičem je dospělý a zralý člověk. Narození dítěte je tedy testem, jestli víme, co je skutečná láska, a také testem naší osobní zralosti.

Spousta párů se rozvádí několik let po narození dítěte. Čím to je?

Rozvodem končí zhruba polovina manželství, nejčastěji po třech až pěti letech trvání. Častěji žádost o rozvod podávají ženy. Na vině je zejména rozdílnost povah a názorů, což zahrnuje chronické „rozvodáře“, kteří prostě v partnerství žít neumí, lidi nemocné (psychické nemoci, narcistické osobnosti…), lidi nezralé, kteří vstoupili do manželství neuváženě, kvůli dítěti apod. Základy, na nichž vztah stojí, prostě nejsou pevné a zátěž nevydrží. Partneři většinou dopředu netuší, jak je péče o dítě náročná. Neprojdou testem trpělivosti, tolerance, nezištného dávání. V konečných číslech rozvodovosti děti vztah spíše prodlužují. U manželství se dvěma a více dětmi je procento rozvodů významně nižší. Čím to bude? Možná tím, že příchod dítěte také kultivuje naši lásku, rozvíjí naši osobnost, naplňuje nás. Rodičovství se učíme, rodiči se nerodíme, a tak se stáváme těmi, kdo hledají, kdo jdou do života s vervou, kreativitou, schopností řešit věci, vztahy a učit se. Mít děti a trvalého partnera je neuvěřitelné štěstí… To je i poselství doby pandemie.

Další zajímavé články naleznete v novém čísle Blesku pro ženy. Seženete ho na stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE >>>