Miluji tě, ale... Proč v lásce klademe podmínky? | Pro ženy | Blesk.cz

Miluji tě, ale... Proč v lásce klademe podmínky?

18. února 2014 | 11:00

Poslední dobou mám pocit, že vztahy mezi mužem a ženou nejsou ani tak o lásce a pochopení, jako o vzájemném naplňování potřeb. Hektická doba, potřeba kariérně růst a neustále splňovat nějaké limity nás pomalu odnaučuje dělat věci "jen tak". Za všechno tak očekáváme nějakou odměnu, nebo alespoň zpětnou reakci. Bohužel i za lásku.

Nedávno jsme psali článek o ženě, která se raději rozvedla, než by se vzdala tetování. Rozproudilo to v redakci velkou debatu. Proč se nemohla změnit, když věděla, že se to manželovi hnusí? Vyvstala ovšem i jiná, daleko zásadnější otázka: Proč být s někým, komu se hnusí to, jací ve skutečnosti jste?

Hlavně, že jsi šťastná

Mému muži se moje tetování nelíbí. Ne že by mu vadilo tetování jako takové, proti tomu nic nemá, ale nemáme stejný vkus. Nelíbí se mu styl, nelíbí se mu motivy, nelíbí se mu barvy. Jediné, co mi tak vždy po návratu ze salonu s úsměvem říká, je věta: "Mě se to nelíbí, ale hlavně že jsi šťastná."

...

Zná mě ostatně tak dobře, že místo květin mi nosí vanilkovou colu, kterou miluji a za dítě jsem od něj místo šperku dostala tetování, v podobě dětského kočárku přes celé lýtko.

Je to podobné, jako když jsem mu k narozeninám koupila košili v "dřevorubeckém" stylu. Teplou, s červenou kostkou. Jinými slovy styl, který se mi nelíbí. Můj muž ho ale miluje a z dárku by prostě měl mít radost.

Miluji tě, pokud...

...
Jednou o víkendu od mé kamarádky a jejího tříletého dítěte odešel muž. Proč? Prý ho vztah už nebaví. Za týden se sice vzpamatoval, nasypal si na hlavu tunu popela, pokorně se vrátil a rozhodli se, že budou na svých problémech (protože kdo žádné nemá) pracovat.

Jedna věc mi ale stejně pořád vrtá hlavou. Opravdu už jsme tak daleko, že pokud nás něco nebaví, práskneme dveřmi a jdeme o dům dál?

Miluji tě, protože...

Často kolem sebe slyším, že něčí partner, či partnerka nedělá něco tak, jak by si jeho drahá polovička zrovna představovala. Například moc pracuje, nechce jet k moři, ale na hory, nebo by radši seděl doma, když mně se chce do společnosti.

...
Bůh ví proč zapomínáme na to, že záliby a charakterové rysy našeho partnera jsou právě to, co ho dělá tím, kým je. Což je věc, proč jsme se do něj nebo do ní kdysi zamilovali. Proč se je potom za každou cenu snažíme nalámat do modelu, který by vyhovoval jen a jen nám? Očekáváme snad za svoji lásku a péči na oplátku splnění našich požadavků? Kdy jsme zapomněli, že milovat se dá bezpodmínečně?

Prostě tě miluji!

Až příliš často se dnes stává, že jakmile jeden z partnerů onemocní, přijde o práci, nebo se dostane do nepříjemné situace, ten druhý odejde. Jako by "v dobrém i zlém" byla už jen otřepaná fráze. Dokud je kde brát, jsme spokojení. Jakmile se ale zdroj vyčerpá, nebo dokonce potřebuje dostávat něco nazpět, najednou nemáme sílu, ani chuť.

...

Možná bychom si ale měli čím dál tím častěji připomínat, že tolerance a pochopení nejsou bonus navíc, nebo pouze za odměnu. Jsou to základním pilířem partnerského vztahu. Co takhle alespoň občas upozadit své sobecké já a pozorovat, že je vaše drahá polovička prostě jen šťastná?