2°C
Petr Šmolka, psycholog a snad nejznámější český manželský poradce
Je téměř třicet let ženatý a manželku si nemůže vynachválit. Říká, že je jim spolu dodnes prostě fajn.
Laura Janáčková, psycholožka, která pomáhá nejen ve vztazích, ale i lidem s těžkými nemocemi
I když je dvakrát rozvedená, nad láskou rozhodně nezlomila hůl. O tom svědčí i to, že se po několika letech společného soužití nedávno potřetí vdala. Prý snad konečně na celý život.
Marta Boučková, psycholožka, která se specializuje na manželské a partnerské problémy a komunikaci
Vdávala se ve věku, kdy člověk řeší jen to, jestli je mu s partnerem dobře. A jak říká, měla tehdy víc štěstí než rozumu. Se svým mužem je dodnes šťastná.
Tady jsou jejich rady:
1. Co je nejdůležitější při výběru partnera?
Petr Šmolka
Zhruba tak 100+1 věc. Možná 100+2. Nejen pro stručnost se omezím jen na to „+2“. Právě zde je totiž skryto vše ostatní. Především bychom si měli včas a dle možností otevřeně vyjasnit vzájemná očekávání. A pak se, nejlépe ve stavu střízlivém, pokusit posoudit, do jaké míry jsou navzájem slučitelná. Od zcela prozaických (bydlení, počet dětí, distribuce financí, dělba práce v běžném provozu, trávení volného času, kontakty se širší rodinou) po sice subtilnější, ale neméně významné (vyjadřování emocí, sex a jeho role ve vztahu, komunikace. Zároveň by však měla fungovat i jistá „chemie“ spojená s něčím, čemu by se dalo říkat „fyzická sympatie“. Těžko totiž bude fungovat jakýkoli vztah, kde právě ona chybí. Bude-li totiž partner pro nás natolik nepůvabný, že se nám udělá mdlo, kdykoli ho jen koutkem oka zahlédneme, pak to intelektem ani charakterem nezachrání.
Laura Janáčková
Při výběru muže zdroje a erekce, při výběru ženy její atraktivita.
Marta Boučková
Chladná hlava a štěstí. U toho prvního je důležité posoudit, jestli jste schopni se spolu domluvit, spolupracovat a zda se tělesně, ale i psychicky přitahujete. U druhého jde o to, být ve správný čas na správném místě.
Podle čeho jste vybíral/a vy?
P. Š.: Samotná formulace otázky vychází z naivního, a přitom dost rozšířeného bludu, že tím, kdo si vybírá, je muž. Nebo alespoň také muž. Správně byste se tedy měla ptát mé ženy, proč si vybrala zrovna mne. Dokonce navzdory faktu, že není ani blbá, ani slepá. Připouštím ale, že jsem se nebránil. Líbila se mi, během čtyř let známosti jsme už snad dokázali posoudit, zda jsou naše očekávání slučitelná. Po dalších bezmála třiceti letech mám dojem, že byla. Ale nikdy neříkej hop…!
L. J.: V prvním manželství rozhodla láska, ve druhém rozum a teprve ve třetím zdroje a erekce.
M. B.: Já si nevybírala, já měla štěstí. Byla jsem mladá a prostě jsem potkala toho správného člověka a dál už to nějak fungovalo. Ve věku, kdy jsem se seznámila se svým budoucím mužem, jsem jen řešila, jestli mi s ním bude dobře. A to mi bylo.
Musejí mít partneři společné koníčky?
P. Š.: Rozhodně nemusejí, alespoň ne všechny! Podmínkou však je vzájemná tolerance. A předpoklad, že žádný z partnerových koníčků rodinu finančně či společensky neruinuje. Jedním dechem bychom však měli dodat, že jejich částečná shoda a prolínání jsou nespornou výhodou. Třeba v tom, jak snáze se nám pak hledá náplň pro společně trávené chvíle volna.
L. J.: Ne.
M. B.: Samozřejmě nemusejí, ale měli by mít shodný pohled na podstatné věci nebo by měli být schopní se k němu dopracovat. Důležitější je sdílení pocitů, myšlenek a volného času. Jestli ho vyplníte společným koníčkem, nebo se spolu jen půjdete projít, je jedno.
Jak to máte vy doma?
P. Š.: Děkuji, nestěžuji si. V mnohém se shodneme (lyže, houbaření, vnoučata, parta společných přátel, kino, divadlo…). Zároveň však nevidím sebemenší důvod, proč bych měl svou drahou vláčet do hospůdky na mariáš nebo ona mne na jógu.
L. J.: Nemáme společné koníčky.
M. B.: My máme společných koníčků hodně a čas od času je měníme. Ten nejnovější je, že spolu jezdíme na motorce. Je to nádherný zážitek. Úplně jiný než jízda autem. Ale dřív jsme třeba strašně rádi hráli kanastu, pak jsme se přetransformovali na scrabble… Máme i odlišné koníčky. Můj muž si rád čte o autech, což mě vůbec nezajímá, a já cvičím jógu, která jemu nic neříká.
Zahrňte ho láskou a poběží za vámi jako pejsek
Autor: Profimedia.cz
Co je základ funkčního vztahu? Jaké jsou jeho pilíře?
P. Š.: Vyčerpávající odpověď by nepochybně byla zralá na Nobelovu cenu. Pokusy o dílčí výčet budou vždy zavánět banalitami typu vzájemná úcta, ochota na vztahu pracovat a – i když to mnohým asi bude připadat málo – vzájemně si nevadit. Na okraj – američtí vědci prý vybádali, že nejvýznamnějším stabilizujícím faktorem manželství je fakt, že vražda je stále ještě považovaná za trestný čin. Dokonce i vražda manželky či manžela.
L. J.: Komunikace, tolerance, úcta, láska a porozumění.
M. B.: Podle mě to, že s tím druhým chcete být, i když vás štve, i když se čas od času pohádáte. Důležitá je snaha se domluvit, schopnost táhnout za jeden provaz, ale i atraktivita. Nejde jen o vzhled, ale i o to, že si vážíte toho, co si váš partner myslí a dělá. To je také atraktivita.
Máte je pevné i vy?
P. Š.: Snad ano. Nejen proto, že i u nás je vražda trestným činem.
L. J.: Ano, mám.
M. B.: Určitě, my spolu chceme být a jsme spolu rádi. Ale já nad tím nepřemýšlím, protože jsem ve vztahu spokojená, nemusím dumat nad tím, jestli má pevné pilíře.
Je nevěra důvod k rozvodu?
P. Š.: Jak kdy. Ve skomírajícím vztahu může být někdy i šancí. Šancí na nový začátek. Přesto bych váhal doporučovat ji jako účinnou formu terapie. Zároveň je však třeba asi dodat, že není nevěra jako nevěra. Jednorázové vybočení (Němci mu s humorem jim tak vlastním říkají „Seitensprug“ – odskočení si stranou) je něco jiného než letitý mimomanželský vztah. Jak vše dopadne, však mnohem víc záleží na tom, co se děje po jejím odhalení než před ním.
L. J.: Ne.
M. B.: Samotná nevěra určitě ne. Ale okolnosti – proč vznikla, jak dlouho trvá –, ty důvodem být můžou.
Odpustil byste ji vy?
P. Š.: Nevím, nebyl jsem v situaci, kdy bych to musel řešit. Možná mám ženu věrnou, ne-li, tak alespoň natolik moudrou, aby mě dokázala podobných situací ušetřit. Pokud mi slíbíte, že moji odpověď nebude číst, pak dnes už bych nevěru odpustit dokázal. Byly ale doby, kdy bych to s takovou jistotou tvrdit nemohl.
L. J.: Ano , během života jsem to i několikrát udělala.
M. B.: Z profesních důvodů vám nemůžu odpovědět.
Co drží pohromadě vztah i po letech společného soužití?
P. Š.: Vzájemná úcta, zvyk, děti, vnoučata, majetek, ale i strach ze změny. Zároveň je však třeba dodávat mu průběžně nové a nové živiny spojené se sdílením situací, v nichž je nám oběma fajn.
L. J.: Úcta.
M. B.: To, že spolu lidé chtějí být a je jim spolu dobře. A nezáleží na tom, kolik času spolu strávíte, jde o intenzitu. Můžou to být jen dvě hodiny denně, ale když budete šťastní, je to v pořádku. Nutná je i velkorysost a tolerance. I s tím rizikem, že do vztahu budete vkládat víc než partner. Nakonec ono se to ani změřit nedá.
Co je podle vás nejdůležitější ve vašem vztahu?
P. Š.: Pominu-li majetek (u dvou psychologů pracujících ve státních službách může jen stěží hrát nějakou výraznější roli), pak vše výše řečené. Možná bych ještě přidal lety soužití propracované umění spolupráce a schopnost navzájem si nevadit.
L. J.: Vzájemná tolerance.
M. B.: Máme podobný pohled na svět a ve spoustě věcí se shodneme. Pak nemáme pocit, že děláme zásadní kompromisy a nemusíme se pořád dohadovat.
Je pravda, že opaky se přitahují?
P. Š.: Ano, například jisté anatomické rozdíly jsou nejen milé, ale i poměrně praktické. Jinak bezezbytku platí okřídlené moudro, že muž a žena by si měli být natolik podobní, aby si mohli navzájem rozumět, a natolik odlišní, aby se mohli milovat. Což jistě neplatí jen pro zmíněné již odlišnosti anatomické.
L. J.: Muž a žena musí být trochu odlišní na to, aby se přitahovali, ale také trochu podobní, aby si porozuměli.
M. B.: Na tohle existují dvě rčení. Jedno říká, že vrána k vráně sedá, a druhé, že se opaky přitahují. Ve druhém případě je to zábavnější, ale partneři mají víc práce najít společnou řeč. Když jste třeba vy hovorná a partner mlčenlivý, musíte najít nějakou zlatou střední cestu, jak spolu komunikovat. A když to dokážete, máte šanci mít hezčí a dlouhotrvající vztah. Jednak jste ho nezískali zadarmo a budete si toho víc vážit, a pak se budete vzájemně inspirovat.
Jaké máte s partnerkou společné a jaké odlišné vlastnosti?
P. Š.: Nevím, respektive o tom nepřemýšlím. Což ale zároveň považuji obecně za lepší stav než stav, kdy máme potřebu partnerský vztah jakkoli pitvat. Mimo jiné proto, že od dob prvních veřejných pitev ví už každé malé dítě, že pitvy se provádějí pouze na tom, co je mrtvé.
L. J.: Oba jsme pracovití a trpěliví, já jsem energická, muž spíše klidnější.
M. B.: Společné máme to, že jsme oba variabilní a dokážeme se zastupovat. Například po porodu dcery jsem musela jít na operaci páteře a nějaký čas jsem se léčila. V té době se manžel staral o dceru, přebaloval ji, vstával na krmení… Prostě mě zastal. Oba navíc víme, kdy se máme držet zpátky a kdy jít dopředu. A nemáme rádi „pakárnu“. Takže spolu nesoutěžíme a nesnažíme se druhému dokázat, že víc pracujeme a jsme úžasnější, zatímco ten druhý je „debil“. My naopak spolupracujeme. To je totiž důležité. Nemá cenu neustále řešit, co nefunguje, ale posilovat, co je funkční. Pak se vám bude snadněji opravovat, to, co není v pořádku.
Je dobré partnerovi slepě věřit, nebo ho čas od času „prověřit“?
P. Š.: Proč slepě? Je jen na nás, zda se rozhodneme partnerovi věřit, nebo nikoli. Pak ale za následky našeho rozhodnutí nemůžeme činit zodpovědným nikoho jiného než sami sebe. Pokud jde o partnerský vztah, asi bychom opravdu jen stěží našli přitroublejší výrok než tradované Důvěřuj, ale prověřuj. Stačí vám to jako odpověď?
L. J.: Věřit ano, ale ne slepě.
M. B.: Nemá smysl nikoho prověřovat, protože život je sám o sobě tak komplikovaný, že si každého prověří sám. Ve vztahu je důležité soukromí a čas strávený bez partnera. Co během něj děláte, je jen otázka vašeho svědomí. Hlídat někoho nemá cenu. Už tím, že to uděláte, připouštíte, že on s vámi možná ve vztahu ani být nechce a vy ho k tomu nutíte. A být s někým ve vztahu je svobodná volba.
Prohledali byste vy osobně například partnerovi mobil?
P. Š.: Nikdy!
L. J.: Klidně.
M. B.: Z profesních důvodů vám nemůžu odpovědět.
