4°C
Pamatujete si, jaká jste byla, když Ulice začínala?
Tehdy v jednadvaceti jsem byla v období, kdy jsem nevěděla, co sama se sebou. Přišlo to relativně před nedávnem, ale dneska už je to lepší.
Je to deset let, co na obrazovce představujete postavu Moniky. U všech postav, které jsou v seriálu od začátku, je cítit, že už je scénáristé píší hercům hodně na tělo. Dokážete říct, jaké vaše skutečné vlastnosti se do Moniky promítly?
Když mě vybrali pro tuhle roli, vůbec jsem to nechápala. Hledali pipinu, která chodí na diskotéky, a věřte nebo ne, já na žádné v životě nebyla. Jezdila jsem na festivaly spojené s amatérským divadlem, po večerech vyřvávala u kytary a na koncerty chodila spíš do rockových klubů. Takže mě obsazení do role Moniky docela překvapilo. Byl to trochu protiúkol. Ale dneska už je Monika dospělejší a co si myslím, že má “po mě”, je humor. Taková ta ironie, se kterou se třeba s postavou Marka špičkuje. To je mi podobné.
Změnil? To nevím, ale vím, že teď jsem opravdu šťastná. A s tím se hezky žije.
Umíte si představit, jak dlouho budete za Moniku? Umíte si ji představit jako babičku?
Nemám tušení, jak dlouho se bude seriál líbit. A také jak dlouho mě to bude těšit. Je možné, že za nějaký čas budu mít pocit, že už to stačilo. Ostatně to tak řada kolegů udělala, ale většina po čase ráda do natáčení naskočila znovu.
Takže možná, že se té babičky dočkáme?
Já myslím, že k tomu nedojde a hlavně, že by k tomu ani dojít nemělo. A až nastane konec, bude to zase začátek něčeho nového. To ve mně samozřejmě vzbuzuje obavy, ale vlastně se na to i docela těším.
Od letošní sezóny si na celý úvazek v příbramském divadle. V divácké anketě tě dokonce vyhlásili nejoblíbenější herečkou příbramského divadla. Která příbramská inscenace je pro vás srdcová? Na co byste nás pozvala?
Tuhle i minulou sezónu jsem měla neuvěřitelné štěstí na role. Myslím, že bez toho by nebyla ani cen V Příbrami hostuje I spoustu známých jmen. Já osobně hraju třeba ve hře Rande s duchem s Evou Holubovou a Oldou Víznerem nebo teď nověji v Prokletí nefritového škorpióna od Woodyho Allena s Bobem Kleplem. Oboje v režii Milana Schejbala, obě srdcové záležitosti. Dále mám moc ráda Saturnina, Gazdinu Robu a z těch novějších Tartuffa v režii Dana Hrbka ze Švandova divadla. No a teď začínáme zkoušet Baladu pro banditu, kde budu hrát Eržiku a Nikolu Pavel Batěk. Pavla znám dlouho a moc se na tu práci těším.
V době, kdy jsem začala točit Ulici, jsem trochu nevěděla, co sama se sebou. Chtěla jsem se věnovat I něčemu jinému než herectví. Měla jsem takový malý kompakt a jen tak z legrace si fotila. Máma si tehdy všimla, že fotím trochu jinak, než jen fotky z dovolené v Chorvatsku. Tak mě trochu popíchla, ať si koupím profi foťák a zkusím to dělat pořádně. No protože jsem si díky Ulici trochu vydělala, foťák jsem koupila a začala se učit.
Chodila jste na nějaké kurzy?
Ne to, ne. Dost mi pomohl kamarád profesionální fotograf, který mě naučil ty technické věci, ale jinak se vlastně nějakým kreativním kurzům vyhýbám. Vidění světa mám vlastní. Učila jsem se hlavně principem pokus omyl.
Nakonec jste se dostala k jedné z nejnáročnějších disciplín fotografie a to k fotografii portrétní. Jaká je vaše filosofie?
Každý člověk je krásný a opravdu každý se dá vyfotit tak, že je zajímavý a krásný. I když má třeba obří nos nebo odstávající uši. Právě to je na něm jedinečné. Největší odměnou mi je, když mi pak holky, které mi stály modelem, píšou, že ani netušily, jak jim to může na fotce slušet. O to víc mě pak mrzí fotky v řadě médií, kde se fotograf spokojil s tím, že dotyčného postavil v ateliéru před plátno, namířil na něj dvě světla a za 10 minut měl hotovo. Já vím, že udělat dobrou fotku je nejméně na dvě hodiny. Trvá to, než se na sebe s modelem naladíte. Než se uvolní. A než se uvolníte vy. A někdy se to ani nepovede.
Po většinou fotíte kolegy herce a herečky. Usnadňuje vám to, že jste jednou z nich?
Ani ne, všechny herečky se nerady fotí. I herci. Spíš pomáhá, že se obvykle už nějaký čas známe a že se uvolní. Že se mnou nemají potřebu pózovat, takže jsou fotky přirozené.
Sama jste díky povolání herečky často v roli modelky. Jak se cítíte před fotoaparátem vy?
No právě. Já se strašně nerada fotím. Sama sobě se nelíbím. Mám jednu oblíbenou fotografku, Petru Klačkovou, které zavolám vždy, když nějaké fotky potřebuju. Jinak je to pro mě utrpení. A navíc se na to samozřejmě koukám i očima fotografa, takže mě štve, když to profík fláká, nebo mě stylizují do něčeho, co je mi cizí.
To bych neřekla, spíš z nouze cnost. Většinou si na sobě zkouším něco nového a tak s tím nechci nikoho otravovat. No, a občas to vyjde.
Jak by právě teď vypadal váš autoportrét?
Mám ještě trochu prázdninový režim, takže černobílý, asi v posteli a zasněný.
