První žena v Guinessovce, co projela svět na motorce, je Češka Monika Newbound!

9. října 2014 | 06:00

Monika Newbound je původem Češka, která vyjela do Anglie jako au pair, tam potkala Simona, zamilovala se a vdala. Táhlo jí na třicet, měla rozjetou kariéru, dům v Anglii a manžela, který vymyslel, že projedou svět na motorkách. Co ona na to? Udělala si řidičák, sbalila věci a následovala sen svého manžela, který se postupně stal i jejím snem. Dnes jsou oba zapsáni v Guinessově knize rekordů. Po světě ujeli neuvěřitelných 183 tisíc kilometrů a dosavadní světový rekord překonali o více než jednou tolik. Rozhodně je to odvážná, pozitivní a krásná žena, kterou stojí za to poznat.

 

Pamatujete si na svou první reakci, když Vám Váš manžel oznámil, že má v plánu projet svět na motorkách?

Pamatuji. V té době jsme bydleli v Devonu v Británii. Pracovala jsem pro místní trajektovou společnost a Simon byl u královského námořnictva. Měli jsme domeček se zahrádkou. Já jsem seděla uprostřed té zahrádky, sázela kytky, bylo mi fajn a táhlo mi na třicet. Do toho přišel on a oznámil mi, že pojedeme na cestu kolem světa. Usmála jsem se na něj a odpověděla něco ve stylu: „To víš, že pojedeme.“ Měla jsem pocit, že je to jenom další z jeho šílených nápadů, na který brzy zapomene, takže jsem si s tím nijak hlavu nelámala.


Jak dlouho trvalo, než jste si uvědomila, že to myslí vážně?

To už přesně nevím, ale začala jsem si všímat, že ho ten nápad nijak neopouští. Naopak! Začal plánovat trasu, studovat podrobnosti o cizích zemích, politickou situaci a místní klima.
Koupil si novou motorku a začali jsme se scházet s místními motorkáři. Simon pak v Británii založil klub GS Club UK, který je dneska obrovský. Začali jsme s nimi vyrážet na delší výlety. Tehdy nám někdo z nich řekl, že pokud ujedeme to, co plánujeme, překonáme světový rekord. Na ten popud jsme se spojili s Guinessovým výborem. Potom přišla zkušební cesta po Maroku, která měla ukázat, jestli zvládneme dlouhou trasu. A tam někdy mi došlo, že jde do tuhého, a že se to asi opravdu děje.

Jak cesta po Maroku dopadla?
Zjistila jsem, že sedět za někým a vést se, je nuda. I když miluju svého manžela a bezmezně mu věřím, občas jsem se bála. Věděla jsem, že chci svůj život vložit do svých rukou, a jestli mám vyrazit do světa a několik let strávit na motorce, ve stanu a ve spacáku, musím jet na své vlastní motorce.


Řídila jste někdy předtím motorku?
Ne.

No počkejte, vy jste vyjela do světa s čerstvým řidičákem? Uvědomovala jste si, že nejedete do obchodu pro rohlíky?

Vůbec ne. Udělat si řidičák trvalo všehovšudy pár dní. Udělala jsem teoretickou zkoušku a pak za čtyři dny praktickou.

A potom jste vyjela na cestu kolem světa…
Ano, byla to vlastně moje první jízda.


Co si žena sbalí sebou na cestu kolem světa na motorce? Neumím si podobné balení vůbec představit.

Zkuste si představit, že máte k dispozici dva kufry po stranách motorky, jeden za sebou a prostor pod sedadlem. Jeden z těch kufrů byl do poloviny nabalený tampony, protože mi nebylo dost dobře jasné, jak budu v poušti mezi nomáday vysvětlovat, co potřebuji a hlavně, jestli to vůbec seženu. Zbytek prostoru byl rozdělený do několika kategorií. První kategorie byla první pomoc, druhá náhradní díly, potom věci pro camping, jídlo, elektronika a pak teprve oblečení a nějaké osobní věci, jako třeba mýdlo.

Mýdlo? To je všechno? Co ostatní kosmetika?

Ta se mi nikam nevešla. Na začátku plánování cesty, jsem měla na prvním místě kategorii hygiena a oblečení. Potom se ale hodnoty začnou měnit a uvědomíte si, že je asi důležitější přežít a umět si opravit motorku, než být v háji, ale u toho hezky oblečená a nalíčená.

To chápu, ale přece jenom nechybělo vám to?

Jak kdy. Vždycky jsem říkala, že bych chtěla být aspoň jednou za čas hezky oblečená a vypadat zase jako normální ženská. Takže jsem si nabalila jedny hezké kalhoty, šaty ne, protože se mi k nim nikam nevešly boty. Jediná obuv, kterou jsem měla navíc, byly žabky.

Jak se ženská cítí v motorkářském oblečení?

Hrozně, jste pořád špinavá. Pod tím jsem měla buď kraťasy nebo, když byla zima, pánské podvlíkačky. Ty divné s poklopcem. Ale když se kempuje, nebo jste v poušti nebo na dlouhé osamocené trase v Mongolsku, jediné na co myslíte je, aby vám vystačil benzín a jídlo a abychom přežili. Je vám jedno, co máte na sobě, a jak u toho vypadáte. Když jsme ale přijeli do města, ubytovali se v nějakém hostelu a večer vyšli na ulici plnou krásných upravených ženských, cítíte se jako blázen. A na sobě máte něco, co byste na sobě raději vůbec neměla.

Kde vaše cesta vůbec začala?

Jako první jsme zamířili do irského Dublinu, bylo to v květnu 2002. Z Dublinu jsme jeli do Severního Irska, Skotska a projeli zbytek Anglie. Přes Německo do Polska a trajektem do Stockholmu. Projeli jsme celou Skandinávii a Norskem až k nejsevernějšímu místu Evropy, které se jmenuje Northkapp, to je už nad Polárním kruhem. Pokračovali jsme do Ruska a tam se mi někam ztratila asfaltová silnice (smích). Nebyla jsem ještě v té době tak zběhlá v řízení. Na krásných asfaltkách to šlo, ale teprve tady začalo to pravé dobrodružství.

Kam jste pokračovali?

Litva, Lotyško, Estonsko, Bělorusko, Ukrajina až k Černému moři. Kazachstán až k jezeru Bajkal, kde jsme kempovali a byl to úžasný zážitek. Tam už začnete vnímat, že lidé vypadají jinak. Pak jsme zamířili na jih do Mongolska. V Mongolsku jsme strávili celý měsíc. Podařilo se nám tam najít bankomat, myslím, že tehdy jediný v celé zemi (smích). Dva týdny jsme pak strávili v Číně a odtud jsme zamířili na Sibiř. Vtipné bylo, že v evropské části Ruska jsme jezdili podle GPS, jak se nám chtělo, v asijské části Ruska jsme pro používání GPS potřebovali povolení. To jsme zjistili v pátek, GPSku nám zabavili a řekli, že musíme počkat do pondělí, než otevřou úřad. Před byrokracií se neschováte nikde. Pokračovali jsme do Vladivostoku, trajektem do Japonska, kde jsme strávili další měsíc. V Osace jsme potom naložili motorky na loď a poslali je do L.A.. My se Simonem jsme do Ameriky letěli. Ameriku jsme projeli celou až na Aljašku. Už tam jsme vlastně překročili světový rekord, který byl do té doby 84,000 km. Nás to ale bavilo, z Ameriky jsme vyrazili zpátky do Evropy. Evropu jsme projeli celou včetně všech malých států jako Lucembursko, nebo Monako. Pak Turecko a dál na jih do Iránu. Plán byl pokračovat přes Pakistán do Indie a dál do Austrálie, ale začaly nám docházet peníze.

Kdo vám tohle dobrodružství financoval?

My sami. Prodali jsme dům, který jsme měli v Anglii a Simon měl námořnický důchod, který si můžete vybrat podle potřeby, klidně i na nějakou dobu dopředu. Cestovali jsme takhle tři roky a stálo nás to 200 tisíc liber, což je v přepočtu asi 6 miliónů korun.

Potkaly Vás nějaké krize? Okamžiky, kdy jste to celé chtěla vzdát?

Krize člověka potkávají pořád a je jedno kde a jak žije. Pamatuji si na jednu, setkali jsme se
s prvním náledím. Sklouzla jsem i s motorkou do příkopu, zůstala ležet pod ní a nemohla se hýbat. Simon jel přede mnou, takže mě neviděl. Ležela jsem v tom příkopu, v mokru, pod motorkou, kterou jsem sama neuměla ani odsunout, ani nadzvednout a říkala jsem si, co já tady proboha dělám?!

Bála jste se někdy o svůj život?

No jeje. V Iránu na nás mířili pistolí a v Mongolsku něco obrovského šmejdilo kolem stanu, myslím, že to byl medvěd.

Simon (vešel na terasu a zachytil kousek rozhovoru): Vzbudila mě uprostřed noci, na hlavě měla helmu a v ruce nůž s tím, že venku je velký medvěd. Ve skutečnosti to byl Yak, který by nás rozhodně nesežral.

Monika (otočí se od Simona zpátky ke mě): To nemůže vědět, podle mě to byl medvěd.

Jak to dopadlo?

Usnula jsem v helmě.

Jaké bylo vrátit se zpátky do reality?

Můj manžel se do normálního, konzumního stylu života po návratu ještě neponořil a už je to skoro devět let. Pro mě to bylo ale taky těžké. Zvyknout si zase na to, že každý měsíc platíte hypotéku, plyn, elektřinu, vodu…to jsou věci, kterým si odvyknete, prostě na ně zapomenete. Na cestě řešíte naprosto jiné věci, ne účty. Bydleli jsme zdarma ve stanu, ten postavíte kdekoliv. Jednou jsme se takhle probudili uprostřed ruské přehlídky vojenské techniky.

Jak se proměnil váš vztah?

Víme o sobě úplně všechno a víme, že se umíme podržet v jakékoliv situaci. Člověka i vztah podobné zážitky utuží, udělá vás to silným. Když byl jeden dole, ten druhý ho pozvedl a naopak, to je základ fungování každého dobrého vztahu. Celá cesta byla neuvěřitelná zkušenost. Viděla jsem hodně zajímavých míst, nesu si sebou nespočet zážitků, které mi už nikdo nikdy nesebere. A byla jsem ráda, že jsem je mohla sdílet s někým, koho miluju. O to to bylo intenzivnější.

Když jste se vrátila do míst, kde jsou koupelny a pěna do koupele….

(skočí do otázky) Co koupelna! Víte, jak hroznou radost jsem měla z pračky a rychlovarné konvice? Rozdělávat oheň, nebo zprovozňovat někde vařič, který se musí pravidelně čistit. Jste pořád sakumprásk špinavá. A najedou, jste v kuchyni, hodíte prádlo do pračky, zapnete rychlovarnou konvici a uděláte si kafe. A horká voda? Neuvěřitelný luxus! Vnímám na sobě, že od té doby jsem opatrnější s vodou, víc si vážím toho, že ji mám a neplýtvám s ní.


Zvládla byste dneska opravit motorku?

Opravit nevím, ale dokážu odhadnout, že se s ní něco děje, rozpoznat odkud to pochází a identifikovat, kde je problém. A umím vyměnit olej.

Udělala byste to znovu?

Nevím, jestli jsem na to dneska dost odvážná. Celou tuhle cestu jsme podnikli ve správnou dobu a ve správném věku. Tehdy jsme neměli žádné rodinné překážky, byli jsme absolutně volní
udělat cokoliv. Kariéra šla úplně stranou, ta vás přestane v kontextu všeho dobrodružství absolutně zajímat. Já si svou kariéru začínám dělat teď, ve čtyřiceti, vůbec mi to nevadí a jde to. Vidím, že kolem mně jsou mladší lidé, ale s tím nic nenadělám, a ani se tím nenechám nijak odradit nebo stresovat. Bojuju o svou kariéru, i když vím, že na mně někteří lidé nahlížejí divně, ale všechno je to o vlastním sebevědomí a klidu, který máte v sobě. Na druhou stranu, já jsem zase projela svět!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Ivana Chřibková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile