2°C
„Jako novorozenec i v počátku období batolete se můj Kuba vzorně vyvíjel. Byl tabulkové dítě. Do patnáctého měsíce nic nenaznačovalo, že by to mohlo být jinak. Byla jsem zkrátka pyšná máma. Zažívala všem matkám známý pocit, že mám nejkrásnější a nejšikovnější děťátko na světě, „vzpomíná paní Gabriela Boušková na dobu, kdy ještě bylo všechno v pořádku.
Teorie versus praxe
Pak ale přišlo povinné očkování - známá trojkombinace spalničky – příušnice – zarděnky. Obecně řečeno, cílem vakcinace je navodit obranyschopnost organismu vůči dané infekci. Očkovací látka obsahuje oslabené, mrtvé nebo jinak připravené antigeny a zárodky nemoci. Přinutí organismus vytvořit ochranné protilátky bez toho, aby nemoc skutečně proběhla.
Když se později tělo s infekcí setká, umí už tyto viry a bakterie pomocí protilátek rozeznat. Ovšem u Jakuba tomu bylo úplně jinak. Bezprostředně po očkování se nedělo nic. A asi za týden se dostavila reakce, která spustila lavinu nečekaných událostí.První projevy se podobaly spalničkám. Kuba dostal vysoké horečky. Poměrně rychle ustoupily a objevila se vyrážka. Ani ta netrvala dlouho a vystřídaly ji opět horečky. V takovém stavu byl Kuba téměř měsíc. Rodiče na něm začali pozorovat výrazné změny: „Byl úplně apatický, zhoršila se mu chůze, přestal se zajímat o okolní svět. Od té chvíle nevydal ani hlásku, už vůbec nepromluvil.
Krutý omyl lékařky
Rodiče Jakubův stav silně znepokojoval, ale jeho pediatrička označila vyrážku i horečku za úplně normální! Trvala na aplikaci dalšího očkování. Podle ní bylo nezbytné - i přes stav, který se u chlapce nelepšil.
„Byla jsem tenkrát vyplašená matka, která neměla moc informací a doktorům důvěřovala. Ale tento přístup mě přinutil se vzepřít. Očkování jsem odmítla a změnila pediatra,“ říká paní Boušková. Současně s výměnou lékaře přišla i první návštěva homeopatické poradny, do níž Gabriela Boušková dochází dodnes s celou rodinou.
Jakub tehdy vykazoval mnoho znaků autismu, a proto prvotní léčba zahrnovala i lék na tuhle poruchu. Zabral. „Díku němu to byl zase ten náš malý čertík. Do očí se mu vrátila jiskra a my jsme doufali v úplné vyléčení. Tenkrát jsem si závažnost celé situace vůbec nepřipouštěla. Každopádně homeopatie a doprovodné alternativní metody byly dosud vždy nejúspěšnější cestou, jak u syna dosáhnout nějakého zlepšení,“ shrnuje matka efektivnost veškeré dosavadní léčby.
Hledání pravdy
Zhruba čtyři měsíce po podání prvního homeopatického léku absolvoval Kuba sérii vyšetření. To, co mělo všem dodat jistotu, spíše ještě víc vyděsilo. Lékaři strašili Westovým syndromem, při němž by Kuba zcela ztratil schopnost komunikace, a to i neverbální.
K něčemu však tato krize přece jen byla. Kubova maminka se čím dál víc začala spoléhat na vlastní intuici. Na to, co vidí a ke svému dítěti cítí. Instinkt napovídal, že se synův stav lepší. Proto si tak závažné onemocnění nepřipouštěla. A nemýlila se.
Po nesnesitelně dlouhém čekání na výsledky genetických testů si mohla oddechnout. Konečný závěr neurologů zněl: Za Jakubův zdravotní stav může očkování. „Dnes se k tomu přiklání většina lékařů, s nimiž spolupracujeme. Někteří tento verdikt sice zpochybňují, ale většina míní, že příčinou všeho je spalničková vakcína,“ uzavírá Gabriela Boušková celou peripetii.
Verdikt padl, bezmoc zůstala
Lékaři tuhle tragédii odbyli neuvěřitelně lakonickým prohlášením: „To se někdy stává, paní Boušková.“ Ona se s tím smířit nechtěla. Medicína je přece vyspělá, jde stále dál... Doktoři si Jakuba přehazovali jak horký brambor. Nikdo nedokázal poradit.
Chlapec v té době už sice všemu rozuměl, ale nemluvil. Velmi špatně chodil, zakopával, padal a ztrácel orientaci. Zaostával v jemné motorice a také nadměrně slinil. Matka opět prožívala období bezmoci, které navíc zhoršovali psychologové. „To, co dítě nezvládne do tří let, už nikdy nedožene,“ tvrdili matce a nikdo jí neřekl, co má dělat dál. „Naopak jsem se dozvěděla, že se žádná fyzioterapie pro mé dítě nehodí.“
Zase se musela spolehnout na sebe, shánět informace. „Našla jsem Vojtovu metodu a přímo se k fyzioterapeutům bez doporuční vnutila. Cvičili jsme čtyřikrát denně a výsledek se brzy dostavil. Došlo k výraznému zlepšení hrubé i jemné motoriky, orientace a tím i chůze. Konstatuje paní Boušková.
Štěstí v neštěstí
Dnes je Jakubův stav oproti hrozivým začátkům výrazně lepší. Nicméně k ideálu má daleko. Kuba stále nemluví, musí nosit plíny. Jeho chování je nestabilní. Nikdy se neví, jak emotivně zareaguje.
Paní Bouškové se narodily další dvě dcery. Ona ani její manžel na osud nerezignovali. Oba se snaží, aby jejich rodina byla šťastná a plnohodnotná i přes Jakubovy problémy. Zejména silná matka prošla kalvárií a díky ní dosáhla záviděníhodné vyrovnanosti a pokory k životu.
„Chod naší domácnosti se postupně měnil. Začala jsem klást větší důraz na klid a pohodu než na to, aby byly splněné všechny domácí povinnosti. Naučila jsem se hospodařit s časem a najednou jsme byli všichni mnohem sehranější, spokojenější,“ tvrdí Gabriela. Co bude dál, opravdu neví. Ale naděje se nevzdává.
