1°C
Rozhodně do starýho šrotu!
Když jsem se ve 44 letech rozhodla rozejít se svým druhým manželem, byla jsem přesvědčená, že už jsem si důležité odžila. Že jsem ženská na odpis. A kdyby už se o mě nějaký zajímal, muselo by to být přece ze zištných důvodů. Tak stará bába se nemůže líbit…
Moje rozhodnutí bylo asi takové: Doma už žádného chlapa, žádné video, plavky letěly oknem - kdo by se na to přece díval - a sex? To by se mě chtěl někdo ještě dotknout?
S vnučkou jsme tým
Od mládí bydlím v rodinné vilce se svojí maminkou a rodinou své dcery. Právě proto jsem si nikdy ani nemohla přijít osamělá. V době, kdy jsem se rozhodla, že chlapy už teda vážně ani náhodou, se pro mě stala tou nejdůležitější osobou moje vnučka. A stále je.
Tehdy jí byly 4 roky a staly se z nás skvělé parťačky. Spolu jsme chodily plavat, bruslit, lyžovat, jezdily na kole. Trávila jsem s ní všechny dovolené u moře a později na poznávacích zájezdech. Jsme obě tak trochu roztržité a hyperaktivní „zmatkařky,“ a tak jsme spolu zažily na cestách spoustu legrace a neuvěřitelných příhod.
Kam se můžu jít zahrabat?
Když mi bylo asi 55 let, řešila jsem, jestli si do Tunisu koupím místo plavek neoprén. To aby ti chudáci, co odjeli s námi na zájezd, nemuseli na tu polonahou hrůzu za ty prachy koukat... Taky trička s krátkým rukávem se zdály být čím dál tím větší problém. Na rukou je stáří přece nejvíc vidět.
Vnučka pomalu a přitom rychle odrostla a s babičkou už to cestování nemusela. A já byla přesvědčená, že by to tak mělo být. V mém věku je přece slušné být doma s maminkou a okopávat záhony. Tehdy jsem také začala pracovat jako správce nadnárodní společnosti. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí, novými technologiemi. Koupila si auto. Byla jsem vytržena z každodenní všednosti.
Proč mi ten blázen volá?
V práci jsem potkala muže. Často za mnou chodíval. Volal mi. A kupodivu čím dál míň kvůli práci. „Takovej mladej kluk, mladší jak manžel dcery," říkala jsem si v neuvěření, „s babkou si chce povídat!“ Naše kamarádství nabylo vrcholu, když mě pozval na sraz motorkářů (chopperů a cruiserů). Protože mě vždycky všechno, co má kola, bavilo, neprozřetelně jsem přislíbila, že přijedu.
Slib je slib, a i když se mi tam vůbec nechtělo, vyrazila jsem. Ten den jsem měla svátek a za měsíc jsem měla slavit šedesát. Místo oslavy doma jsem se ocitla v kempu mezi víc než stovkou lidí oblečených v kůži s řetězy. Když jsem vystupovala z auta, říkala jsem si: „Proboha, dávám zpátečku…“. Ale za hodinu už jsem nelitovala a nelituji ani teď. Poznala jsem mezi nimi nové přátele a zažila nádherné výlety jako spolujezdec na motocyklu. Na motorce nikdo neřeší, že jsem ze starého železa, pro ně jsem dobrý parťák a pro jednoho z nich jsem i obdivuhodná ženská.
Důchod je jenom hloupé slovo
Mezi všemi zážitky jsem pomalu ale jistě odešla do důchodu a mému příteli nevadí, že když jdeme do kina, říká „jeden dospělý a jeden důchodcovský.“ Naopak smějeme se tomu oba.
Vloni jsem na Harleyi projela Istrijský poloostrov a Švýcarsko. Koupala se ve dvoudílných plavkách - každému může být jedno, jak vypadám - nosím trička s krátkými rukávy a výstřihem, mám doma DVD přehrávač a občas se v domě vyskytuje i chlap.
Takže slovy klasika „nikdy neříkej nikdy“. Letos oslavím 62. Žiji víc naplno než za mlada a těším se, až zas obléknu křiváka. Heč.
