Ti, co vsadili na neúspěch, prodělali, a Petr se dnes chlubí tím, že je už 20 let monogamní. Když se potkali poprvé, byl Petr čerstvě rozvedený a Dagmar měla pouhé tři týdny před svatbou. Věděla, že zamilovat se do Petra je tak trochu riskantní. Měl pověst proutníka a dělil je od sebe 15letý věkový rozdíl. "Když jsme spolu začali chodit, Petr na všechno pospíchal. Já jsem po první neuskutečněné svatbě nebyla do vdávání moc hrr. Rodiče se tvářili, jako že je náš vztah nezajímá, ale později jsme zjistili, že byli velmi dobře informováni," vzpomíná na začátky vztahu Dagmar. Po roce a půl chození s Petrem oprášila svoje francouzské svatební šaty, které před časem odložila, a na Vyšehradě se za Petra provdala. Pedagogická moudra Necelé dva roky po svatbě se jim narodil syn Pavel (nyní 19), který s oběma herci už od narození žil kočovným životem. "Jednou se tchán snažil uplatnit své pedagogické schopnosti a ptal se dvouletého Pavla: "Pavlíku, když jezdíte pořád tím autem, jak je to se semaforem? Jaká barva je nahoře? "Kluk na to, že červená." A pod ní? "Oranžová." A ta poslední je?" zeptal se ho tchán. "Jeď, ty idiote!" odpověděl syn," směje se Petr a ještě teď se baví, jak tchán (profesor) tímto kvízem s výchovou vnuka skončil. Dáše to nedá a hned si do Petra rýpne: "Tyhle zkoušky mého tatínka mě obtěžovaly celé dětství, a proto jsem si vzala bohéma. Jednou ale, když nám Pavel oznámil, že už ho škola otravuje, vypadlo z manžela moudro, ze kterého by měl tatínek opravdu radost: "Můžeš bejt vůbec rád, že se můžeš učit!" řekl tehdy synovi. Slavit se dá kdeco Od té doby, co Češi slaví 14. února svátek zamilovaných, užívá si Petr svoje narozeniny, které v tento den slaví, dvakrát. "Jsme fandové všech svátků. Když zrovna žádný není, vymyslíme si ho. Nedávno jsme popili šampaňské na všechny Řehoře. A také rádi cestujeme. Jsme poměrně rozhazovační, ale hlavně, že máme radost ze života," říká Petr. Dagmar umí několik jazyků a snaží se na cestách komunikovat s domorodci. Ověřuje si, jak jí řeč jde. "Siciliáni z ní byli úplně hotoví. Říkali, že jestli jsou v Čechách všechny ženy jako ona, chtějí se k nám podívat," směje se Petr. Ten místo toho, aby diskutoval s místními, jde raději nakupovat. Má vkus a Dášu v oku, takže si troufne koupit i oblečení. Doslova ve svém živlu je však v potravinách. Rád totiž vaří. Kdyby prý vařila Dagmar, jsou všichni poloviční. "Manžel je takový fanda, že když otevřeli nonstop supermarket, tak tam mezi prvními strávil noc," práská na manžela se smíchem Dagmar. Sousedské vztahy Svou oázu klidu - chatu - mají manželé na Lužnici. Péče o ni a její zvelebování ovšem není jejich koníčkem. U chaty i u rodinného domu, kam se nastěhovali před 7 lety, pěstují hlavně trávník a jehličnany, o které se nemusí moc starat. "První rok jsme byli o Velikonocích v šoku, protože se tam dodržují tradiční zvyky. Narychlo jsme tehdy dovářeli vajíčka, abychom měli něco pro koledníky. O Vánocích si všichni z ulice vyvěšujeme girlandy a zdobíme venku stromky. Sousedé si asi zpočátku říkali, že jsme nafoukaní herci z Prahy a ostýchali se, ale teď už se s nimi vítáme i loučíme," říká Dagmar a Petr dodává: "Založili jsme také Street Cup Tenis. Kdo nehraje, tenalespoň fandí. Panuje tam opravdová soudržnost, kterou jsme dříve v paneláku nezažili." Padouch a oběť Oba pracují hlavně v dabingu. Po revoluci, kdy na trhu nebylo moc zahraničních filmů, pracovali ve dne v noci. "Seděli jsme s malým synem u televize, zrovna mluvil pan Klaus, a Pavlík se zeptal: "Tati, kdo ho mluví?" vzpomíná Petr. Často se ve studiích střídají, a tak někdy ani netuší, že zrovna pracují na stejném filmu. "Většinou se setkáváme při dabování detektivek. Když pak film vidíme, zjistíme, že jeden z nás hraje vraha, a druhý jeho oběť. Naposledy jsem Petra požádala, aby si vypůjčil kazetu s francouzským filmem, který neznáme. A k našemu překvapení jsme zjistili, že jsme to zase my dva," popisuje Dagmar úsměvné pracovní zkušenosti.