9°C
Na maminku mám jen letmé vzpomínky. Zemřela, když mi bylo osm let, ale já si ji pamatuji jako hodnou a laskavou ženu. Po její smrti jsme žily se sestrou u tatínka. Bylo to peklo. Byl alkoholik a vůbec se o nás nestaral. Jednou mi koupil kalhoty do školy, ale když po pěti dnech zjistil, že jsem si na nich ušpinila kolena, rozhodl se, že už žádné nedostanu. Do školy jsem musela chodit v punčoškách. Byla jsem špinavá a rodiče spolužáků jim zakazovali se se mnou stýkat. Často jsme neměli co jíst, protože v lednici byla pouze cibule nebo pivo. Pivo mi nechutnalo, tak holt zbývala jen cibule. Chodila jsem pro tátu do hospody a prosila ho, aby šel domů, že se bojím a mám hlad. Málokdy se mi ho podařilo přemluvit. Nejšťastnější chvíle jsem zažívala se svým psem. Když jsem se bála úplně nejvíc, tak jsem s ním v boudě i přespávala. Zlom nastal až na učňáku, začala jsem chodit na praxi a říkala si, že se o sebe prostě musím postarat sama. Pracovala jsem, jak nejlépe to šlo, a brzy jsem si začala vydělávat. Za první peníze jsem si nakoupila čisté oblečení a nechala se ostříhat, takže z ošklivého a opovrhovaného káčátka jsem se skoro přes noc změnila v přitažlivou holku. A konečně jsem si užívala života. Je pravda, že jsem řádila možná trochu víc, než bylo zdrávo, ale asi to byl můj způsob, jak se z hrozného dětství dostat. Chodila jsem na diskotéky, naučila se pít a kouřit a o kluky jsem také neměla nouzi. Byla jsem v té době nezávislá a spokojená, ale ke štěstí jako by mi pořád něco chybělo.
Když jsem potkala Michala, na první pohled se mi moc nelíbil, ale postupně mě začal neskutečně fascinovat. Byl úplně jiný než všichni chlapi, které jsem před ním poznala. Nechodil do hospody, místo toho trávil čas v přírodě, nesnažil se mě jen tak ulovit, ale měl velké plány do budoucna, a na rozdíl ode mne pocházel z velmi slušné a vzdělané rodiny. Byli jsme jako oheň a voda, ale přesto, nebo právě proto, mě přitahoval čím dál víc. Za rok jsme se vzali a za čas se nám narodily tři děti. Máme dvě holčičky a jednoho kluka. Z pubertální divošky s pochybným dětstvím se stala šťastná maminka a hospodyně. Postupně jsem se učila vytvářet rodinné zázemí podle toho, co jsem viděla v jiných rodinách, nebo co mi říkal muž, protože svůj model z dětství bych nikdy nikomu nepřála. To, co mají některé ženy okoukané od svých maminek nebo babiček, jsem se musela učit od prvního písmene. Nevím, jestli jsem dětem dobrou maminkou, ale mám je moc ráda a někdy mám pocit, že se jim snažím vynahradit všechno, co mi kdy chybělo. Od vaření domácího jídla, po oslavy narozenin nebo výlety do zoologické zahrady.
Čtenářka z Pardubic
|
Náš názor: Vypořádat se s těžkým dětstvím je někdy běh na celý život. Podvědomě se totiž snažíme vytvářet podobný rodinný model, v jakém jsme vyrůstaly. Pro dítě, které bylo zahrnováno láskyplnou péčí, bude jednou snadnější pečovat o vlastní děti. O to víc je obdivuhodná cesta, kterou naše čtenářka dokázala ujít, protože šťastná rodina není vždycky samozřejmostí. |
Podělte se s námi o svůj příběh
Stalo se vám něco, co vás překvapilo? Dostala jste se do situace, ve které jste si sama sebe nikdy neuměla představit? Napište nám svůj příběh a pošlete ho na e-mailovou adresu: lenka.chvostova@ringier.cz (do políčka Věc napište "Nikdy by mě nenapadlo, že...") nebo na adresu Blesk pro ženy, Komunardů 1584/22, Praha 7, 170 00.
