Všechno začalo 26. března roku 2016, kdy šestapadesátiletý pan Josef trávil se svou přítelkyní velikonoční svátky na venkově. Tou dobou už zhruba tři týdny přecházel nemoc, která svými symptomy připomínala klasickou chřipku. To, že je něco v nepořádku, dvojice zjistila při návratu z procházky. „Odjeli jsme na chatu a šli se odpoledne projít. Na zpáteční cestě si partner stěžoval, že ho bolí hlava. Sousedka, která nás potkala, se úplně zděsila. Vypadal už velice špatně,“ vzpomíná paní Zuzana. Během spánku se stav pana Josefa zkomplikoval. Když jej paní Zuzana kontrolovala, zdálo se jí, že je něco jinak – přítel nereagoval na běžné podněty, nakonec ani na to, když s ním hodně třásla. Po nějaké chvíli se jí podařilo svého partnera na okamžik přimět k nějaké reakci. Mluvil však z cesty a byl úplně mimo.  Paní Zuzana neváhala a zavolala záchrannou službu, která jejího přítele odvezla do nemocnice v Kolíně na ARO.

Strach a boj o holý život

„Druhý den jsem se dozvěděla, že přítel má těžký zánět mozkových blan a čeká se na rozbor, co onemocnění způsobilo“, říká paní Zuzana. Po dvou dnech byl pan Josef převezen do Ústřední Vojenské nemocnice v Praze, kde už paní Zuzaně oznámili, že onemocnění způsobil nebezpečný pneumokok. Na ARO strávil pan Josef celkem sedmnáct dní, z toho osm dní v bezvědomí. Lékaři nevěděli, zda se vůbec probere. „26. března odpoledne se mi udělalo zle, rozbolela mě hlava a cítil jsem se hodně unavený. Později toho dne jsem si šel lehnout a ´probudil´ se až 8. května, kdy jsem poprvé začal vnímat okolí,“ popisuje první fázi nemoci pan Josef. A že právě první dny byly velice vyčerpávající, potvrzuje i paní Zuzana: „Doktoři mě připravovali na nejhorší. Říkali, že když se neprobere do deseti dnů, bude to zlé. Chodila jsem za ním celou tu dobu do nemocnice a promlouvala k němu. Nakonec začal reagovat. Po probuzení měl nekoordinované pohyby a nic si nepamatoval - nevěděl jak se jmenuje, kdy se narodil nebo jaký je den,“ dodává partnerka pana Josefa.

Nový začátek

Závažné bakteriální onemocnění označované jako Streptococcus pneumoniae postihuje děti i dospělé a způsobuje mnoho zdravotních komplikací od zápalu plic po zánět mozkových blan. Právě toto onemocnění bylo příčinou toho, že se pan Josef musel naučit doslova znovu žít. „Nebyl jsem schopen se pohnout, nemohl jsem dokonce ani sedět. K dispozici jsem měl fyzioterapeuta a ergoterapeutku, kteří mě v podstatě každý pohyb učili znovu. Všechno mě hrozně bolelo, ale snažil jsem se. Všichni mi zdůrazňovali, že nepůjdu domů, dokud se to zase nenaučím. To byla motivace a lék na všechno,“ vypráví.  Za obrovského přispění nejen lékařů, ale i partnerky se stav pana Josefa začal postupem času zlepšovat.

Následky do konce života

Přestože se stav pana Josefa stále lepší a přítelkyně ho vytrvale podporuje, ponese si následky nemoci do konce života. Fyzická omezení se bohužel pojí i s omezeními některých mozkových funkcí. „Strašně zapomínám, mnohdy udělám něco, co jsem ani udělat nechtěl, nebo pravý opak toho, co jsem udělat měl. Mám problémy s krátkodobou pamětí - vybavují se mi věci desítky let staré, ale na to, co se stalo před malou chvílí, si nepamatuji. Nevzpomínám si ani na jména. Vlastně jsem zapomněl skoro všechno a postupně se ke všemu vracím,“ konstatuje pan Josef. Bez problémů se neobejdou ani nejzákladnější aktivity jako čtení a psaní, při kterých se navíc velice brzy unaví. Josef se také musel vzdát mnoha svých koníčků, odevzdat řidičský průkaz a vše dělat za doprovodu druhé osoby.

Životní zkušenost a rada pro ostatní                                                   

Říká se, že vlastní zkušenost je nenahraditelná – pod toto rčení se nyní může pan Josef vlastnoručně podepsat. Ačkoliv vždy býval i ve svém věku velmi pracovitý a nikdy na odpočinek moc nedal, byla to právě pneumokoková infekce, která ho donutila začít přemýšlet o svém životě jinak. „Postupem času jsem naprosto změnil žebříček životních hodnot. Celé situaci jsem chtěl a hlavně musel přizpůsobit celý svůj život. Celkově jsem zpomalil, a to nejen kvůli horším pohybovým schopnostem. Uvědomil jsem si, že mi nic neuteče a naučil jsem se odpočívat. Uvědomil jsem si také, že zdraví je důležitější než úspěchy v práci. Člověk si za peníze život ani zdraví nekoupí,“ říká. Spolu se svou partnerkou Zuzanou se pak nechal ihned po propuštění z nemocnice proti pneumokokovým infekcím očkovat. „Po tom, co jsem si prožil, každému očkování proti pneumokoku doporučuji. Těch 1 500 Kč, které jsem za něj zaplatil, není sice málo, ale ve srovnání s tím vším, čím jsem si prošel, je to zanedbatelná částka, která se určitě vyplatí. Nejen kvůli mně samotnému, ale i kvůli mým blízkým, kteří žili dlouhou dobu v nejistotě, co se mnou vůbec bude. Vlastně dodnes se o mě musí do značné míry starat, kontrolovat, co dělám, a v mnoha věcech stále pomáhat,“ uzavírá Josef svůj příběh.