Mám roztroušenou sklerózu, možná skončím na vozíku: Chci bojovat!

7. dubna 2016 | 06:00

Poznaly jsme se při charitativním běhu pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Když jsem se jí ptala, proč takovou akci pořádá, řekla mi: „Jsem také nemocná. A dá se s tím žít. Chtěla bych, aby to lidé věděli.“ 

Začalo to pomalu a plíživě. "Měla jsem dva měsíce po porodu dcery a objevil se mi pásový opar,“ začíná vyprávět Míša. „Přidaly se motání hlavy, brnění pravé části těla, tah doprava a také pády. Měla jsem pochopitelně strach, co se děje, tak jsem zašla ke své lékařce, která mě poslala na neurologii,“ popisuje Míša. Když nic nenašli, Míše doporučili navštívit psychiatra. Předepsal jí antidepresiva.

Nejsem blázen!

Nemoc u Michaely začala plíživě.
Jenže jí bylo jasné, že příčina problémů je někde jinde. Jak ji najít? „I když se můj stav velice rychle zhoršoval, tak kamkoliv jsem přišla, tam mě odmítli s vyjádřením, že po neurologické stránce jsem v pořádku a problém mám v hlavě,“ popisuje Míša svou bezmoc. To období, kdy nevěděla, co jí je, prý bylo nejhorší. „Smířila bych se s jakoukoli diagnózou, hlavně abych už věděla, o co jde, a mohla začít s léčbou.“

Až po roce a půl se přes kamaráda dostala do Prahy k neuroložce, která ji konečně podrobně vyšetřila. Poprvé zazněla diagnóza jménem roztroušená skleróza. „Poslali mě na Bulovku na vyšetření a lumbální punkci. Následovaly další a další testy, které nakonec potvrdily změny v centrální nervové soustavě. Byla mi tedy diagnostikována roztroušená skleróza.“

Konečný ortel

„První, co mi blesklo hlavou, bylo: Jak dlouho budu chodit, než skončím na vozíku?“ vzpomíná sympatická žena. I pro její okolí byla diagnóza šok. Manžel se prý nezmohl na nic jiného než na slova: „Je to v prdeli.“ Potřeboval více času na to, aby se s nemocí popral a přijal ji. Není legrace mít doma partnerku, kterou může nečekaně potkat ataka, což je stav, kdy se nemoc přihlásí o slovo.

Se svojí rodinou chodí ráda do přírody.

„Brnění pravé strany těla, problémy s rovnováhou, šílená únava, špatné vidění na pravé oko, špatná chůze, zakopávání. Je toho mnoho a každá ataka má jiný průběh. Někdy se opakují stejné problémy a jindy se přidá něco navíc,“ popisuje Míša příznaky. Naštěstí narazila na skvělou lékařku, která ji podpořila. „Potěšila mě, že nemoc se dá zastavit, jen bohužel ne vyléčit,“ popisuje osudné okamžiky. „Řekla jsem si, že se nedám, a dokud to půjde, budu bojovat!“

Jak se nemoc léčí?

Než Míše potvrdili diagnózu a když se o ní jen spekulovalo, dostávala silné dávky kortikoidů. „Pak jsem zahájila biologickou léčbu, která obnáší injekce každý den. Teď jsem ve stadiu, kdy pokračuji v léčení ve formě tablet. Bojovat se dá ale také zdravou stravou a pohybem,“ vysvětluje.

Je to o vás

Nejtěžší pro ni prý bylo lékařům dokazovat, že není blázen a opravdu jí není dobře. „Ztratila jsem tím více než rok. Hodně za mě bojoval můj manžel, jelikož jsem se cítila vyčerpaně, prostě jako hadrová panenka,“ vypráví. „Nemoc mě naučila vážit si maličkostí a neřešit hlouposti. Užívám si více společných chvil s rodinou, toho, že ráno vstanu a funguju... Stále ale vím, že moje ,kámoška Roza‘ je nevyzpytatelná a já musím poslouchat ji, ne ona mě.“ A co by poradila ostatním? „Hlavně se nevzdat. Nenechat se srazit na kolena z názoru jednoho lékaře a bojovat dál. Je to sice těžké, ale máme jen jedno zdraví, a to bychom si měli chránit a bránit.“

 Více o nemocech a životních osudech si můžete přečíst v rubrikách Zdraví nebo Příběhy.

Autor: Blanka Kubíčková
1080p 720p 360p
DesktopMobile