7°C
Jen dokončím příběh: Hanka, ta moje pobitá kamarádka, se z fyzických ran léčila dobře. Nakonec se jí i díky rodičům podařilo zbavit se „toho magora“, co ji mlátil i před dětmi. Dozvěděla jsem se, že si ji podával sedm let. Děsně si vyčítám, že jsem se s ní nevídala častěji.
Jistě, nejspíš by mi nic neřekla.
Drtivá většina týraných žen se za své utrpení paradoxně stydí. Jsem si ale jistá, že já bych to poznala. A že bych rozhodně něco udělala... Proč jsem ale i já přišla až s křížkem po funuse? Kde všichni jsme, když slyšíme z bytů a otevřených oken nadávky, pláč, rány, ustrašený křik dětí?
Na co jsou nám právní předpisy, které nevyužíváme, policie, která může oběti i fyzicky ochránit, kde jsou úředníci ze sociálních oborů radnic, kteří taky můžou razantně zasáhnout, když je třeba? Proč to u nás tak špatně funguje, když to všechno existuje? Můžou si za to oběti samy?
Češi vedou, bohužel
Věřili byste, že Česká republika patří v počtu týraných žen na první příčky mezi evropskými zeměmi? Fyzické, ale i psychické nebo ekonomické trýznění nebo vydírání přiznalo bezmála čtyřicet procent dotázaných. Průzkum dělali odborníci z Akademie věd ČR.
A proč mluvíme právě o ženách? Protože na nich je pácháno 97 procent všeho domácího násilí. Útoky jsou ale stále častěji mířeny i proti dětem (podle čísel Češi své děti týrají nejčastěji v Evropě), biti jsou i senioři. Muži dostávají také, ale ne tolik.
Práce, která má smysl
Pro pomoc obětem domácího násilí u nás existuje řada organizací. Všechny pomáhají lidem v nouzi, jak se dá. Zadarmo. A nejen takovým, kteří byli útoku vystaveni,, ale i svědkům nebo pozůstalým. Prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová to potvrzuje.
„Ten, kdo se stal obětí nebo svědkem takového trestného činu, bude přijatý bez objednání a vždy se setká se dvojicí poradců - právníkem a psychologem. Záleží na tom, co se stalo a s ja jak dlouhým odstupem od činu nás člověk kontaktuje.“
Potřebnému se od nich dostane informací, proberou se možnosti řešení sociální situace, nabídne se zcela konkrétní pomoc. A takhle fungují i další záchranné ostrovy. A taky soudy a policie... A zase, proč? Proč je tedy stále takové množství žen týráno?
Proč nic neřeknou?
„Hodně v tom hraje roli lidská lhostejnost. Nemám na mysli záchranné organizace, ani policii, ani úřady, ani soudy, ani státní zastupitelství (tam všude se může týraný člověk obrátit - pozn. red.). Mluvím o lhostejnosti občanské. Nedávno jsem řešila případ ženy, která už nikdy nebude psychicky v pořádku, protože ji třináct let muž týral. Byla jednou z mála, které se s tím svěřily kamarádkám, kolegyním, sestře. Ona sama byla vystrašená k smrti, takže nedělala nic. Ale nic neudělali ani ti, kteří o jejím trápení věděli. Víte, kolik takových případů je?“ pokládá řečnickou otázku psycholožka Simona Králová. Lidé se nechtějí montovat do cizích věcí. Častým argumentem je: „Kdoví, jak to tam ve skutečnosti je...“ Smutné? Ale pravdivé. Stejně tak jako v Čechách typické chlapácké průpovídky o tom, že každá ženská si občas zaslouží pořádnou přes hubu.
Kam bych šla...
Důvodů, proč tolik obětí ani dalších lidí z jejich okolí nic zásadního nepodniká, je domněnka, že se s tím stejně nedá nic dělat. „Moji známou muž bije jako žito. Ale co mám asi tak dělat, když mě prosí na kolenou, ať to nechám být, že by ji bil ještě víc, že se od něj stejně nemá kam odstěhovat, nebo že by jí dokonce vzal děti?“ zoufá si Markéta z Prahy.
Kamarádku prý často přesvědčuje o tom, kolik má možností záchrany. Ta si ale nedá říct, nikomu nevěří. „To se stává často. Týraný člověk, ať už fyzicky, psychicky, ekonomicky, sociální izolací od práce a přátel a podobně zákonitě přestane věřit nejen sám sobě, ale všem kolem. Nevěří v záchranu.
Stačí, když například trýznitel načapá partnerku u počítače, jak si prohlíží webové stránky o pomoci při domácím násilí, a oběť je za to vystavena další vlně týrání. Je to složitý kruh strachu, vydírání, bolesti. Nejtragičtější je, že ve velké řadě případů jsou svědky všeho i malé děti,“ dodává psycholožka.
Cesta ven existuje
Říká se, že sytý hladovému nevěří. Je to pravda. Třicetiletá Andrea měla muže, úspěšného lékaře, pohledného, zábavného. Sama taky pracuje ve zdravotnictví. Mají spolu sedmiletou dceru. Navenek to byl pan Úžasný, doma ale tuhle masku odkládal.
Svou manželku tu uhodil, tu znásilnil, jindy ji přestal třeba na půl roku dávat peníze, onehdy zase vyzvedl dceru ze školy a zoufalá Andrea tři dny nevěděla, kde s ní byl. To, že se pak dozvěděla, že odjeli na hory „a bylo jim tam báječně,“ ji, pološílenou strachy, samozřejmě vůbec neuklidnilo.
Andree dlouho nevěřily ani kamarádky. Vždyť on je tak super! Jednou ukázala šlehance od pásku kolegyni. Abychom to zkrátili: ta jí nakonec pomohla dostat se ze všeho ven. Kontaktovaly jedno z center pomoci, připravily podle rad odborníků plán odchodu (spíš útěku) od muže a další fungování Andrey v práci a v životě.
„Pan doktor se tehdy dost rychle zklidnil. Nastoupili na něj právníci, které měla Andrea zadarmo. On si pořád myslel, že se nic podobného nestane, protože bez něj je sama nezaplatí. Zalekl se možné ostudy v zaměstnání a dalších zřejmých následků. Andrea mu unikla. Ale jak jsem slyšela, už má stejně ve spárech jinou chuděru,“ komentuje případ Andreina kolegyně. Ale přesto je právě tohle jedna kauza, která ukazuje, že odejít lze.
Lepší to nebude. Jednejte hned!
Ani sebelepší kamarádi a úplné informace o možnostech řešení oběti domácího násilí často nepomůžou. Některé musí, lidově řečeno, dozrát. „Hlavně mladé ženy dlouho otálejí, i léta, protože se po útocích nechají uchlácholit sliby typu: „Já tě ve skutečnosti miluju, já jen chci, abychom žili v uklizeném bytě, já už tě neuhodím, budu ti dávat peníze, beze mě bys byla ztracená, miláčku,“ a podobně.
Je tak lákavé uvěřit. Hodně žen doufá, že časem se situace spraví... Ale opak je pravdou. Násilník, jedno v jaké formě, trýznění stupňuje. Ne naopak. Hodně často bývá signálem pro konečné odhodlané rozhodnutí skutečnost, že partner začne ubližovat i dosud ušetřeným dětem. Každopádně to chce najít odvahu, mít aspoň jednoho blízkého člověka a společně se obrátit o pomoc tam, kde se dá najít. Takových míst je naštěstí dost,“ zdůrazňuje doktorka Králová.
Kde hledat pomoc
- Bílý kruh bezpečí: (nevládní organizace) telefon: 257 317 110 Nonstop DONA linka pro oběti domácího násilí: 251 511 313
- Rosa: Informační a poradenské centrum pro ženy - oběti domácího násilí, web: rosa-os.cz
- Acorus: Krizová nonstop linka: 283 892 772, nebo www.acorus.cz
- Právní pomoc: Linka právní pomoci pro oběti domácího násilí, telefon: 608 222 277 nebo Česká advokátní komora, telefon: 221 729 011
- Potřebné adresy: www.domacinasili.cz, www.stopnasili.cz, www.nasedite.cz (pomoc dětem), www.azylovedomy.cz (seznam azylových domů), www.llp.cz (Liga lidských práv)
Co je domácí násilí?
Bití, nadávání, ponižování lidské důstojnosti, zastrašování, bránění v kontaktech s rodinou, zastrašování přátel, vyhrožování, slídění, upírání dostatku peněz, znásilňování
Co není domácí násilí?
Jednorázový incident, normální občasný spor či hádka, vzájemné potyčky partnerů (nikoli tedy jednostranné útoky).
Muži, kteří bývají biti
Předpokládá se, že „syndrom bitého manžela“ je o něco méně častý než násilí na ženách. Ale ne o moc. Muži se totiž k domácímu násilí stydí přiznat ještě víc než ženy. Kupodivu je u obou pohlaví charakter agrese stejný. Na prvním místě je bití, na druhém psychické týrání. Sexuální agresi a stalking (stíhání partnera), ženy moc neuplatňují.
