5°C
Začalo to nenápadně. Při středoškolské preventivní prohlídce mu lékař naměřil vysoký krevní tlak. Důvod? Prý puberta a hodně sportu. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jedná o vážnou chorobu, která Luďka může ohrozit na životě.
Krátký proces
„Dostal jsem léky na tlak a bylo to. Postupně mě ale začaly pobolívat svaly. Bolest se stupňovala, těžkly a podlamovaly se mi nohy, často mě trápily křeče v lýtkách a stehnech.
Problém bylo udělat i obyčejný krok,“ vzpomíná dnes pětatřicetiletý Luděk na první příznaky nemoci. „Jednou se mi udělalo hrozně zle. Cestou k lékaři mě kamarád musel podpírat, sám bych tam nedošel.“ Naměřili mu tlak 220/160 a začala panika. Okamžitý převoz záchrankou do nemocnice, infuze a všelijaká vyšetření.
„Na toaletě v nemocnici jsem dostal srdeční záchvat . Všechny svaly se mi sevřely, ruce i nohy se zkroutily, nemohl jsem dýchat. Ještě jsem byl schopný zmáčknout tlačítko na znamení nouze, pak už jsem zkolaboval,“ objasňuje Luděk. Během dvouměsíční hospitalizace lékaři zjistili, že mladému pacientovi stále klesá hladina draslíku na neúnosnou hranici, sotva mu tento stopový prvek stačili doplňovat.
Tvrdý verdikt
Absolvoval veškerá vyšetření. Po měsících trápení lékaři našli příčinu jeho potíží – nezhoubný nádor v nadledvinkách. Následovala první velká operace, po které Luďkovi zůstala 30 cm dlouhá jizva. „Celý maturitní ročník jsem proležel v nemocnici. Bylo to těžké období, ale jsem optimista, tak jsem si pobyt zpříjemňoval. Chodil jsem za sestřičkami, které mi pomáhaly přenést se přes velké starosti a strachy. Dokonce jsem jednu uhnal a několikrát s ní šel do divadla,“ směje se při vzpomínce na nelehké období.
Zázrak se nekoná
Zákrok se sice zdařil, ale problémy stále přetrvávaly. Nádor totiž postihl i druhou nadledvinu. Ve dvaadvaceti letech musel znovu na operační sál. Veškeré problémy odezněly, začaly však jiné starosti. Už navždy musí pravidelně doplňovat hormony, jinak zemře.
„Dávkování je velice individuální. Každému reaguje tělo jinak. Při jakékoliv fyzické či psychické zátěži, horečkách, chirurgických zákrocích je potřeba dávky zvýšit. Musel jsem to na sobě vypozorovat. Pro mě je udržovací dávka taková, že ráno spolknu tři tablety a odpoledne jednu a půl. To když jsem v klidu. Jakmile mám stres nebo sportuju, sezobnu i půl krabičky denně, jinak bych zkolaboval. Měsíčně spolykám až deset krabiček léků.“
Bez průkazky ani krok
Pro případ, že by upadl do bezvědomí, Luděk u sebe neustále nosí průkaz s podrobnými informacemi a pokyny pro lékaře. Jednou ztratil doklady i s léky a byl to velký problém. Nutně potřeboval dávku a lékaři si museli složitě ověřovat, co mu můžou podat. Teď už je se svým stavem srovnaný, ale vždycky to tak nebylo.
„Měl jsem strach, že mi hormony změní hlas, ztloustnu, že léčba bude mít vliv na plodnost. Myslel jsem si, že mě společnost bude brát jako postiženého. K tomu se nabalují i další potíže, tělo na léky reaguje žaludečními problémy, vředy, občas jsem strašně unavený, špatně doléčuji chřipky nebo angíny,“ upozorňuje Luděk.
Humor za každé situace
Na život ale rozhodně nezanevřel. Neustále sportuje, cvičí, běžně na kole ujede i 80 kilometrů. Jen si k tomu zobne pár tabletek navíc. „Se svým handicapem jsem se naučil žít. Na vojnu jsem nemusel a dívky jsem lákal na to, že mám na boku jizvu od kousnutí krokodýla,“ směje se a vážně dodává: „Vím, že budu celý život užívat hormony. Nevím, jestli mi nezkracují život, ale mám kolem sebe pozitivní lidi a velkou podporu rodiny a nejbližších přátel. To mě drží nad vodou!“
