Nejste zticha proto, že byste neuměli vyjádřit svůj názor nebo nedokázali být asertivní. Spíš si uvědomujete, že máte co ztratit. Obzvlášť pokud zrovna nejste čerstvý absolvent.
Strach, který sdílí zaměstnanci ve věku 45+
Trh práce není k seniornějším zaměstnancům zrovna laskavý. Předsudky o starších lidech přetrvávají – jsou považovaní za méně flexibilní, pomalejší, technologicky nepružné. I když si možná uvědomujete své kvality a zkušenosti, bojíte se „dělat problémy“. Nechcete riskovat, že byste mohli o práci přijít – a rozhodně nejde o bezdůvodný strach.
Podle dat agentury Eurofound jsou zaměstnanci po padesátce při organizačních změnách propouštěni častěji než mladší kolegové. Znovu uspět na pracovním trhu pro ně bývá složitější a trvá to déle.
Všechno, nebo nic za uhájení hranic?
Zatímco mladší generace dnes běžně mluví o work-life balance, psychickém zdraví a stanoví si se zaměstnavatelem vyhovující podmínky, lidi starší 45 let na to nebývají zvyklí. Vyrůstali v pracovním prostředí, kde „člověk držel hubu a krok“. Přesčasy a úkoly navíc byly samozřejmostí. Člověk si mohl asertivitou a vyjednáváním spíš uškodit, než si své pracovní podmínky vylepšit.
Tato zkušenost se s lidmi generace X (nar. 1965–1980) a Y (nar. 1981–1996) táhne dodnes. Místo toho, aby dali najevo, že je něco za hranou, radši mlčí. Jenže tato „statečnost“ má nepříjemné důsledky, a to pro ně samotné i pro firmy.
Následky, které bývají neviditelné
Když člověk dlouhodobě nechá ostatní překračovat své hranice, brzy se to projeví. Přetížení, frustrace, únava – neustálé ustupování postupně vede k psychickému vyčerpání. Zvyšuje se riziko syndromu vyhoření, mizí motivace, narušují se vztahy s ostatními kolegy.
A nejde jen o jednotlivce. Když se ve firmě bojí zaměstnanci ozvat, vzniká dusná atmosféra, napětí a tichá nespokojenost. Lidé se cítí přehlížení a podceňovaní. Někdy stačí poslední kapka, aby se zvedli a z práce odešli. Jenže právě zaměstnanci s dlouholetými zkušenostmi bývají ti, kdo kolektiv drží pohromadě a přináší do firmy cenné know-how. Zaměstnavatelé by si jich proto měli vážit.
Jak dát slušně najevo, že už je toho moc?
Ozvat se neznamená dělat scény. Hranice si můžete nastavit klidně a s respektem. Zkuste příště použít některou z těchto vět:
„Rád/a pomůžu, ale teď mám rozpracovaný jiný úkol, zvládnu to zítra.“
„Tohle spadá pod tebe, rád/a poradím, ale zodpovědnost je na tobě.“
„Prosím, pojďme pracovní věci řešit přes den, večer už potřebuju vypnout.“
„Domluvme se, prosím, za půl hodiny. Teď si potřebuji na chvíli vydechnout, ať jsem schopný/á se ti plně věnovat.“
„Rád/a pomůžu, ale vzhledem ke svým kapacitám si to teď nemůžu vzít. Navrhni, prosím, realistický termín.“
„Rozumím, že je to nepříjemné, ale tohle rozhodnutí musí padnout od vedení. Já v téhle věci nerozhoduju.“
Důležité je ukázat, kde vaše hranice jsou. Čím častěji je budete ostatním ukazovat, tím víc je budou respektovat. Po čase po vás už nebudou chtít to, co na vás automaticky házeli.
Dobré firmy své lidi respektují
Někdy stačí si se svým šéfem otevřeně promluvit a nastavit si jasná pravidla. Jindy bohužel zjistíte, že si vás firma neváží tolik, jak by měla. Pokud se dlouhodobě cítíte přetížení, přehlížení nebo nedocenění, je namístě zamyslet se nad změnou.
Na webu Budoucnost potřebuje každého najdete společnosti, které si váží lidí všech generací. Zaměstnavatele, kteří chápou, že zkušenost je cenná, a podle toho se k lidem i chovají. Objevíte tady i tipy, jak projít kariérní změnou bez zbytečného stresu.
Chcete se v práci konečně cítit dobře? Pomoc máte na dosah. Stačí kliknout zde.
