Čtvrtek 22. února 2024
Svátek slaví Petr, zítra Svatopluk
Zataženo, déšť 9°C

Vyzkoušeli jsme za vás: Jaké je to být na den ošetřovatelkou v zoo?

11. července 2022 | 06:00

Podrbat velbloudici Áju, nakrmit rozdováděné surikaty, vyčistit kopyta poníkům, nanosit seno, vymést bobky… Práce v zoo nikdy nekončí. A je to docela fuška, ze které rostou svaly.

Z exotických zvířat mám obecně spíš respekt, svazuje mě pocit, že jim do hlavy nevidím a nemůžu tak tušit, co v příští vteřině vyvedou. Jen tak by mě někdo nepřemluvil, abych se jich dotkla, nebo nedejbože se s nimi ocitla v jednom výběhu. Jenže pak mi nadšená kamarádka vyprávěla, jak byla ošetřovat žirafy a prý to byl nadpozemský zážitek – dívat se jim z takové blízkosti do hlubokých očí… Tak mě nadchla, že jsem odsunula stranou obavy a nejistoty a objednala si zážitek „Na den ošetřovatelem“. Zajela jsem si za ním jako Kladeňačka jen za humna. V Zooparku Zájezd sice žirafy nemají, ale kdo by odolal krmení chameleona, surikat nebo lemurů?

Chystáte se do zoo a chcete si udělat krásné fotky zvířat? Poradíme vám, jak na to >>>

Pět kilo sena denně

Rodinný zoopark leží sedmnáct kilometrů severozápadně od Prahy, v malé vísce Zájezd a funguje už téměř patnáct let. V zahradě rozdělené na sekce pro exotická

Autor: Martin Pekárek
a euroasijská zvířata žije sto druhů živočichů. Mimo jiné zde mají i nejbohatší kolekci chameleonů ze všech zoologických zahrad světa! Pětihodinový program pro účastníky zážitkového programu startuje úderem desáté dopolední a trvá pět hodin. První zastávkou jsou velbloudi a poníci, které má na starosti chovatelka Jitka. „Nejdřív poklidíme jejich kryté přístřeší a pak navozíme podestýlku,“ vysvětluje moje budoucí kroky. Takže do ruky beru hrábě, lopatku a jde se na věc. Kolečkem navážím slámu a seno – toho spořádají čtrnáctiletá velbloudice Ája a její dvouhrbý čtyřletý parťák, línající Škubánek, denně pět kilogramů. Granule dnes nedostanou, protože samec trpí střevními potížemi. Samice je z toho podrážděná a neustále na Jitku doráží, netrpělivě čeká, kdy jim zpestří jídelníček. Ale ono nic. Když sytí svůj trávicí trakt alespoň senem, nechají si ode mě na hlavě načechrat čupřinu. Jen musím po jistotu neustále sledovat jejich pohyby, abych před jejich silnými zuby mohla případně včas ucuknout. Nastal čas vyčistit kopyta poníkovi – do ruky dostávám hák a… jsem bezradná, vůbec nevím, jakou sílu vyvinout, abych zvířeti neublížila. Jitka mi ale ukazuje, jak na to a za chvíli je nezbytná pedikúra hotová. Velbloudi jsou této péče ušetřeni – mají paznehty připomínající hrubé podrážky. Ty slouží jako izolanty, zvíře se v přírodě nespálí o horký pouštní písek. Ten se jim ani nedostane do očí – a to díky chlupům, které oči lemují, a dlouhým řasám. Zrovna panují tropické teploty a ze mě leje už na prvním stanovišti. Vodu ale musí mít jako první zvířata. Já se občerstvím až v pauze při kontrole výběhu chovného páru korsaků (lišek). Rysa ostrovida míjím raději z dálky, měří si mě pohledem a varovně vrčí… Můžu si jít ale pohladit sedícího emu hnědého, když se ho dotknu, spokojeně se rozvalí a drží.

Červy do ruky a jdeš!

„Nejdřív v kuchyňce pokrájíme zeleninu,“ zavelí mladá ošetřovatelka Kristýna, která má na starosti lemury a surikaty. Takže jim zprvu chystáme misku plnou zelených salátů, mrkve, jablek a meruněk – ty jsou pro lemury tou největší delikatesou. Oba druhy zvířat si ale občas rádi pochutnávají i na rýži nebo luštěninách, surikaty navíc milují maso, červy, sarančata a cvrčky. Kristýna je žena na svém místě, o svěřencích mluví s láskou a něžností v hlase. Přesto se ale prý snaží udržovat od zvířat odstup a tolik se k nim nepoutat. Někteří z nich totiž putují časem do jiné zoo a nedílnou součástí profese je i setkávání se se smrtí zvířat. Ta často nežijí tak dlouho jako lidé. Venku shrabuji zbytky zeleniny z předešlého dne, ve vnitřní lemuří ubikaci vymetám znečištěné piliny. Je to trochu gymnastika v malém prostoru mezi větvovím. A pak přichází ta nejhezčí část. Vezmu misku, usednu do trávy a čekám, kdy se z keře spustí lemuří táta se synem. Jako první zhltnou meruňky a pak mlsně hledají další sladší kousky. Přesypávám živé červy do misky a mířím k surikatám. Ty se zrovna mezi sebou kočkují a vytrvale při tom piští. Klidně mi vyskočí na stehno a dobývají se do plastové misky. O červy se strhne mela a trvá, dokud jim nevyklopím posledního červíka.  

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Autor: Kateřina Pokorná