5°C
Do té chvíle žila milovaným basketbalem, chtěla se mu věnovat závodně. Co teď? Prostě něco jiného, řekla si. A začala plavat. Se snem, že když se nemá dostat na olympiádu, tak to bude paralympiáda.
Potřebovala se ovšem pohybovat i mimo bazén. Máma s babičkou zjistily, že by jí přišla vhod zvláštní protéza, jenže ta stála spoustu peněz. Nevzdaly se a založily sbírku. Pořád nějaké finance chyběly, a proto mi babička napsala. Neznali jsme se, ale moc hezké to psaní bylo. A tak jsem jí vyšel vstříc.
I Tereza mi pak občas psala: o tom, co jí ve škole jde a co ne, který kluk se jí líbí a tak. Sledovala, kde mám jaký koncert a jakou premiéru, a jezdila na ně. Nenápadně – vesměs jsem ji prostě zahlédl mezi diváky. Nebylo to obtížné: ze školačky vyrostla mladá žena, usměvavá a nápadně krásná.
Šel rok za rokem, až mi jednou napsala: Jedu reprezentovat Českou republiku na paralympiádu!
A taky že ano. Napřed v plavání, potom na kole. A vybojovala pro nás i medaile. Kdo zná paralympijské medailisty? Já ano, právě kvůli Tereze. U zlatovlasé krásky, která musela zdolat takové překážky, a ještě je zdolávala s úsměvem, si medailí cením stejně jako těch třeba z olympijského Nagana.
Hodně štěstí, milá Terezo. Když mám všeho dost a nevede se, vzpomenu si na tebe. A to mi stačí – s novým dnem jdu do boje s novou kuráží. Takhle mi pomáháš. Děkuju.
Michal Horáček
Více příběhů dalších neznámých bojovníků najdete na www.michalhoracek.cz nebo na Facebooku.
Zadavatel: Michal Horáček, zpracovatel: Ewing Public Relations, s. r. o.
