5°C
Jaká byla motivace vést Báru ke sportu? Našla si k němu cestu sama, nebo jste ji museli popostrčit?
Motivace…. Já a můj manžel jsme pracovali jako učitelé tělocviku, navíc jsem ještě dělala trenérku atletiky. Jelikož jsme neměli babičku, která by malou Barču mohla hlídat, musela se mnou Bára jezdit na pravidelné tréninky a sportovní soustředění. Mezi sportující děti se Bára sama aktivně zapojovala. Když byla úplně malá, tak jen pokukovala, když byla větší, tak začala starší děti napodobovat. Takže její vášeň ke sportu se přirozeně vyvíjela.
Byl sport pro Báru vždy na prvním místě? Neměla někdy tendenci vyzkoušet i něco jiného?
To neměla. Bára studovala na sportovním gymnáziu se zaměřením na atletiku. V podstatě neměla čas na jiný sport nebo na jiný koníček. Spíš jsem měla strachy, aby po gymnáziu ve sportování pokračovala.
Počítala jste někdy s tím, že Bára bude ve sportu tak úspěšná?
Ne, s tím jsem opravdu nepočítala. Ale vždy jsem měla velkou radost, když mi zavolala a pochlubila se, že vyhrála. Já jsem vždycky chtěla, aby dobře studovala a stala se z ní například doktorka. Vzdělávání pro mě bylo prioritou.
Babičky mají mnohdy nutkání radit svým dcerám, jak správně pečovat o domácnost a vychovávat děti. Patříte mezi ně?
S tím jsem už naštěstí přestala. Pochopila jsem, že je moje dcera dospělá a má svoji rodinu a svůj názor.
