Christiane Vera Felscherinow se stala symbolem ztracené generace sedmdesátých let v Berlíně, dítětem, které příliš brzy dospělo v temném světě drog a prostituce. Když se rozhodla promluvit o svém životě, její příběh šokoval celý svět. Kniha My děti ze stanice ZOO se stala mezinárodním bestsellerem přeloženým do desítek jazyků a Christiane rázem byla nejslavnější narkomankou planety. Co se ale později stalo s drogovou princeznou, která ve čtrnácti propadla heroinu a na dávku si vydělávala vlastním tělem?
Osamělost mezi paneláky
Christiane přišla na svět 20. května 1962 v malé vesničce poblíž Hamburku. Když jí bylo šest, rodiče se s ní a její mladší sestrou přestěhovali do Západního Berlína. Nový domov na sídlišti Gropiusstadt se pro ni stal symbolem samoty a odcizení. Z přírody se ocitla mezi betonem, z tepla domova uprostřed chladu paneláků. Sama později vzpomínala: „Rodiče mě zanedbávali. Můj otec byl piják a týral mě i sestru. Byl cholerik a moje máma prostě nic nedělala, zajímal ji hlavně její vzhled a románek s jiným mužem. Jako dítě jsem byla hrozně osamělá. Chtěla jsem jen někam patřit a bojovala jsem s celým světem.“
Hledání přijetí ji přivedlo do mládežnického centra Dům středu, kde poprvé narazila na drogy. Bylo jí teprve dvanáct, když zkusila hašiš a LSD. Matka jí dokonce dovolila navštěvovat proslulou diskotéku Sound, kam chodila berlínská mládež experimentovat s hudbou, svobodou a také s návykovými látkami. Heroin tehdy zaplavil hlavní město Německa, stal se symbolem úniku i zkázy. Děti školou povinné ho braly stejně samozřejmě jako limonádu. Mezi nimi i Christiane, která začala obdivovat starší narkomany a chtěla být jako oni.
Poprvé si heroin píchla po koncertu Davida Bowieho, kterého zbožňovala. Bylo to jen měsíc před jejími čtrnáctými narozeninami. V té době byl už její přítel Detlef na heroinu závislý a na drogu pro oba si vydělával prostitucí, se kterou brzy začala i Christiane. Z dítěte se stala závislá prostitutka, která trávila dny a noci kolem stanice Bahnhof Zoo, tehdejšího epicentra berlínské drogové scény. Tam mezi dealery, narkomany, prostitutkami a zákazníky shánějícími mladé dívky i chlapce prožívala to, co později popsala ve své slavné knize: Smrt kamarádů, zoufalé pokusy o odvykání i tragickou lásku k Detlefovi, která ji táhla ke dnu.
Vytržení ze světa heroinu
Po několika marných pokusech o odvykání si s ní už nevěděli rady rodiče ani terapeut. V jejích patnácti letech ji proto matka odvezla k příbuzným na venkov nedaleko Hamburku, aby ji odtrhla od drog. Právě tam se Christiane poprvé dokázala od heroinu odpoutat, šťastná ale nebyla. Následky minulosti ji pronásledovaly a kvůli jejím excesům jí bylo odepřeno studovat. Krátce nato se během soudního procesu seznámila s novináři z časopisu Stern, kteří s ní sepsali knihu My děti ze stanice ZOO. Kniha vydaná v roce 1979 se okamžitě stala senzací a z mladé dívky udělala slavnou osobnost. Jenže když ve svých osmnácti dostala peníze z honorářů, drogy se do jejího života vrátily. Nemusela si na ně už vydělávat prostitucí a mohla jich mít, kolik chtěla, čemuž nedokázala odolat.
Zanedlouho vznikl i film podle knihy, který se stal celosvětovým hitem. Když filmový štáb vyrazil do Spojených států, doprovázela je právě Christiane, protože herečka, která ji ztvárnila, byla ještě nezletilá. V Los Angeles se setkala se svým idolem Davidem Bowiem, jehož hudba ve filmu zněla, a okouzlila ji pasadenská atmosféra. Jenže pohádka neměla dlouhého trvání, krátce po příjezdu byla přistižena s heroinem a kokainem a musela se vrátit domů.
V dalších letech střídala místa i partnery, žila v Německu, Švýcarsku i Řecku. Peníze z knihy a filmu jí poskytly svobodu, ale i jistotu, že si drogy nikdy nebude muset odepřít. V Curychu se pohybovala mezi umělci a narkomany, v prostředí, kde byla závislost běžnou součástí života. Tam pravděpodobně onemocněla žloutenkou typu C. V těchto letech se poznala i s řadou známých osobností, pokoušela se prorazit jako herečka a spolupracovala na několika hudebních projektech. Po několika letech se znovu pokusila přestat, odjela do Řecka, kde našla lásku jménem Panagiotis. Společně žili šest let, ale ani tam se jí nepodařilo uniknout vlastnímu démonovi. Po rozchodu se vrátila zpět do Německa.
První dítě a druhá kniha
Novou naději v životě objevila roku 1996, když zjistila, že je těhotná. Narození syna Jana pro ni znamenalo obrat, chtěla být lepší matkou, než byla ta její. Po určitou dobu se jí dařilo držet dál od drog, ale staré návyky nakonec zvítězily. Když bylo Janovi jedenáct, úřady jí ho odebraly. Dnes je již dospělý a svoji matku navštěvuje.
O několik let později se rozhodla znovu promluvit, tentokrát o tom, co následovalo po první knize. Její autobiografie Můj druhý život (Mein zweites Leben) z roku 2013 znovu vzbudila pozornost, i když se zdaleka nestala takovým kultem jako její debut. „U první knihy si mnoho mladých lidí myslelo, že to, co jsem zažila, bylo okouzlující a romantické… Doufám, že Můj druhý život vyděsí lidi od braní drog víc než moje první kniha,“ řekla tehdy pro magazín Vice. V té době už byla na metadonové léčbě, bojovala s alkoholismem i cirhózou jater. Tvrdila, že ví, že dlouho žít nebude. „V životě jsem o nic nepřišla, jsem s tím v pohodě. Tohle sice není to, co bych doporučovala, není to ideální život, ale je to můj život,“ prohlásila rezignovaně.
Smutný osud
O jejím současném osudu není mnoho známo. Podle dostupných informací se před časem přestěhovala na malou farmu a pokouší se žít klidněji. Sama ale kdysi přiznala: „Nikdy jsem se drog nechtěla vzdát, nic jiného ani neznám. Nepotřebuju předstírat, že jsem přestala. Rozhodla jsem se žít jiný život než ostatní.“ I když se to vzhledem k její minulosti a celoživotnímu boji s heroinem zdá téměř nemožné, Christiane ve svých třiašedesáti letech stále žije. Ačkoli jí lékaři předpovídali brzkou smrt již před dvanácti lety s ohledem na trvale poškozená játra bez šance na transplantaci, nejznámější narkomanka světa vypadá překvapivě dobře a drogovou minulost by jí přičítal málokdo.
Hořké je i vyprávění o jejích nejbližších přátelích. Nejlepší kamarádka Babsi, která byla také závislá na heroinu a vydělávala si na něj prostitucí, zemřela na předávkování v pouhých čtrnácti letech a stala se tak nejmladší obětí heroinu v Západním Berlíně. Jejich společná kamarádka Stella se sice po několika letech heroinu vzdát dokázala, vyměnila ho ale za alkohol, který už ji provázel celý život. Na následky pravidelného pití zemřela předčasně v roce 2004. A její životní láska Detlef? Ten se sice drog zbavil úplně, údajně se ale přiznal k homosexualitě i k tomu, že Christiane nikdy nemiloval. A tak bývalé narkomance zbývají jen oči pro pláč.
