Na muže herečka Slávka Budínová působila poněkud odtažitě a nadřazeně. Kolega herec Josef Větrovec jí říkal „carevna“, jiní zase „hraběnka malostranská“. Možná proto jedinou lásku svého života potkala až skoro v padesáti letech.

„Jednou mi zavolala kamarádka: Přijď, máme báječnou večeři a je tady u nás režisér Toman. Já na to, že nikam nejdu. Že jsem ráda, když jsem jednou večer doma a navíc žádného Tomana neznám. Když mě ale i moje maminka přemlouvala, tak jsem šla. Měl hezké modré oči, milý úsměv, působil klidně a vyrovnaně, moc toho nenamluvil, celkem sympaťák,“ vzpomínala Slávka Budínová na první osudové setkání s režisérem Ivo Tomanem.

Nevěsta v třiapadesáti

Za nějaký čas ho potkala, když šla ze zkoušky z divadla. Nebyla to náhoda, čekal tam na ni, aby ji pozval na schůzku. Pomalu vznikl vztah, který zpečetili v roce 1977 velmi exoticky. Vzali se v Ulánbátaru, když v Mongolsku natáčeli film Ve znamení Tyrkysové hory. Chodili spolu už čtyři roky, přesto jí Ivo náhlou nabídkou k sňatku zaskočil. Slávce tehdy bylo už 53 let. Milovala ho a tak souhlasila. Protože ale s sebou samozřejmě neměla patřičné šaty, vdávala se v originálním mongolském svatebním úboru.

Jejich manželství bylo šťastné, protože klidný Ivo se dokázal energické partnerce podřídit. Z počátku s nimi žil i syn z Tomanova prvního manželství, který však po neshodě s otcem emigroval do Ameriky. Když už ve stáří Toman nefilmoval, vozil alespoň manželku do divadla E. F. Buriana, kde účinkovala celých 30 let, a její role s ní rád prožíval.

O Vánocích v roce 1994 Ivo zemřel a Slávce Budínové se zhroutil svět.  „Moje maminka s ní byla u toho. Spolu ho naposledy oblékaly,“ vypráví synovec Budínové, chirurg a šéflékař několika našich olympijských výprav Pavel Jurák. Jeho maminka Milada Juráková byla herečky sestřenice a dobrá přítelkyně. „Třicet let naše rodiny trávily Vánoce a téměř všechny Velikonoce společně. A maminka se Slávkou byla vždy ve všech těžkých chvílích,“ vyvrací Jurák domněnky, že herečka byla ve stáří osamocená. Protože ale jejich rodina žije v Liberci, nemohly být návštěvy každodenní.

Pozdrav pro Jágra

„Teta se velmi zajímala o současné dění. Ráda sledovala politické debaty a

sport. Fandila našim hokejistům. Když zvítězili na Olympiádě v Naganu, poslala jim osobně fax s krásnou gratulací. A osobní pozdrav Jaromíru Jágrovi jsem sám s radostí vyřídil…,“ přibližuje záliby herečky synovec.

Měla také velmi ráda starožitnosti. Její domek na Malé straně byl jimi napěchovaný. Ráda prý sedávala ve starém křesle po mamince se sklenkou vína a kochala se výhledem do své rozkvetlé zahrady. Svůj vysněný dům, který získala pár let po tom, co se do Prahy přistěhovala i s rodiči z rodné Ostravy, dávala dohromady celých deset roků.

V závěti domek odkázala starožitníkovi Rudolfu Příhodovi, který byl její dlouholetý blízký přítel. „Byla noční živel stejně jako já,“ vzpomíná Příhoda. „Poznali jsme se hodně dávno, když natáčela film Noc na Karlštejně, na jehož výpravě jsem spolupracoval.

Třetí vydání knihy autorky Blanky Kovaříkové s názvem Herecké romance a podtitulem Důvěrná setkání s českými herci a jejich láskami odkrývá milostné životy mnoha oblíbených herců a hereček. Vydalo nakladatelství Brána.

Jelikož bydlím na Janáčkově nábřeží, neměl jsem to k ní daleko, a tak mě klidně zavolala ve dvě v noci a já za ní přes park přeběhl. Nemohla spát a neustále spřádala nějaké plány. V představách často ten domek prodávala, protože v něm poslední léta obývala jen přízemí, a z utržených peněz toužila cestovat.“

Zemřela bez hříchů

Odvážné plány ale nikdy nenaplnila. Ve stáří onemocněla se srdcem a podstoupila i onkologickou operaci. Domek se navíc bála opouštět, protože ji často vykrádali. „Poslední Vánoce k nám proto ani nechtěla jet, tak jsme jeli za ní. Maminka zůstala až do poloviny února a pečovala o ní,“ objasňuje synovec Pavel Jurák. „Na jaře se za ní maminka zase vydala, ale měla úraz. Když ji pustili z nemocnice, situace se obrátila. Z maminky byl pacient a z tety Slávky starostlivá opatrovatelka. Úplně při péči o maminku pookřála.“

V červnu se ale zdravotní stav herečky prudce zhoršil. Po měsíci v nemocnici 15. července 2002 zemřela. „Bylo to jen tři dny po té, co se nechala pokřtít,“ dodává Jurák. Do nemocnice za pacienty totiž docházel premonstrátský páter Pavel Petřina a věřícím dával svaté přijímání. Jednou si i Slávka Budínová řekla o svatou hostii, ovšem páter se zeptal, jestli je pokřtěná. Nebyla, ale poprosila ho o nápravu. Kněz jí pak sdělil: „Víte, že se vám, tímto křtem odpouští všechny hříchy?“ „Jé, to jsem ráda, já jich mám,“ usmála se herečka.