Seděly jsme spolu v pánské šatně Divadla Broadway, kde ji čekala premiéra černé krimikomedie Dokud nás smrt… Vypadala výborně a mě udivovalo, kolik síly a energie se vejde do tak drobné ženy. A když jí během našeho povídání zavolal bratr, že se kalendář jejich fotek z cest pro firmu povedl, zářily jí oči radostí. Stejně jako při vyprávění o Vánocích.
Kde se to ve vás vzalo – ta chuť cestovat?
Myslím si, že je to geneticky dané. Tatínek moc rád cestoval, takže já jsem po něm zdědila boty z toulavého telete. V okamžiku, kdy to ruplo a mohlo se začít cestovat neomezeně, jsem honoráře začala přepočítávat na letenky a cesty.
VIDEO: Hvězda Ulice Ljuba Krbová: Propadla otužování!
Za tu dobu jste se naučila, jak se říká, natahovat. Jak dlouhou máte postel?
Přesně tak. Když bylo málo peněz, tak low-cost. A když jsem si mohla dovolit třeba lepší letenku bez tolika přestupů, tak jsem si dopřála cestovat pohodlněji. Postupem času jsem totiž zjistila, že mě nebaví…
…resorty?
Tak ty vůbec. Ale ani luxusní hotely. Úplně nejvíc dávám přednost bydlení v rodinách. Protože poznáte tamní kulturu, dostanete se blíž k lidem. Ale někdy to také samozřejmě nejde, protože zvyklosti tomu neodpovídají.
Jak rodinné ubytování hledáte?
Přes Booking.com, Airbnb.com nebo prostě najdete možnosti. Nezapomenu, když jsme letěly na Bali s mojí kamarádkou, která říkala: „Cože, dvě stě padesát korun za dvoulůžko i se snídaní? To nás nechají asi spát někde pod lavicí…“ Nakonec to bylo ve vnitrozemí, v žádné turistické oblasti, ale v malé vesnici a my jsme tam bydlely opravdu za tuhle úžasnou cenu. Dostávaly jsme čerstvé lokální potraviny a paní domácí skvěle vařila. Navíc jsme pak zjistily, že pan majitel je tanečník jejich tradičního tance, takže nám ho předvedl, ukázal rodinné poklady masek i vyprávěl, jak to u nich chodí. Třeba než začnou stavět dům, musí k němu nejdřív postavit malý chrám.
Podle čeho si vybíráte destinace?
Tím, že fotím, nejraději lidi, tak mám ráda země, kde nemusím fotky „krást“ dlouhým sklem, kde to těm lidem nevadí. Ráda s nimi pobudu, až si zvyknou, takže mi dovolí dělat momentky, každodenní život. A tou jsou fotky, které mě baví nejvíc.
Takže raději vesnice a příroda?
Ale i města s člověčinou, ne ta úplně čistá. Třeba miluju Váránasí.
Tam vás prý jednou vzal váš muž…
Plánovali jsme cestu do Indie a jedním z tipů bylo právě toto město. A Ondřejův kamarád mu říká: „Ty chceš vzít Ljubu do Váránasí? To jsem zvědav, jestli to dá.“ Protože ona to je echt Indie, se všemi exkrementy na ulici, hodně posvátných krav, poutníků… Není to pro každého. Podobně autentické je stále ještě Káthmándú. To jsou místa, která jsou v mém srdci velmi hluboko. Kdybyste mi řekla, že mám možnost do nich letět, jsem sbalená za dvacet minut.
Vyrážíte na cesty i sama?
Ráda. Díky focení to mám trochu jinak – kvůli svítání a světlu jsem ochotná vstávat brzy, zapomínám pít, jíst a program podřídím focení. Někdy zůstávám na místě a třeba čekám na rybáře, až přijedou loďkou a budou vynášet svůj úlovek, což může být pro někoho obtěžující. Když cestuju sama, netrpím pocitem, že zdržuju. A jsem nejsvobodnější.
Musíte být i fyzicky připravená?
Je to plus. Obrovské. Pak mi nevadí chodit s batohem, kde mám dvě těla foťáků a tři objektivy…
Nefotíte mobilem?
Fotím, je to velmi dobrý pomocník. A dělá mi takového průzkumníka, protože mi ukáže, zda se při horším světle vůbec vyplatí vytahovat celou techniku, nebo jsou místa, kde s ním nejste nápadná, protože tím fotí všichni. To je výhoda, stejně jako fakt, že jsem žena.
V čem?
Kontakt s dětmi je pro mě bezproblémový. Univerzální řeč je úsměv. Tím, že jsem malá, drobná, nevzbuzuju pocit nebezpečí. Což mi mnohdy otevírá dveře lépe než dvoumetrovému udělanému chlapovi. Ten má zase plus v tom, že zvedne ruce a může vyfotit dav z výšky. Já si musím vylézt třeba na odpadkový koš.
Asie vám učarovala v mnohém, včetně vaší japonské zahrady. Kde to všechno mělo začátek?
Když jsem začala dělat čínské bojové umění. Už v tělocvičně totiž potkáváte lidi, kteří se o Asii zajímají. Dělají dobré čaje, poučí vás o feng-šuej, a to už je pak krok i k japonským zahradám. Ono se to nabaluje přirozeně.
Bojové sporty jste začala dělat kvůli borrelióze, je to tak?
Přišlo se na ní v pokročilém stadiu, ležela jsem na neurologii, prolévali mě antibiotiky. Bylo to v době, kdy nebyla tak známá a frekventovaná, takže i lékaři byli v prognózách velmi opatrní. Měla jsem samozřejmě strach o paměť, abych se svojí profese nemusela vzdát. A někdo mi tehdy poradil tai-či, ale v té době bylo hodně těžké najít správného učitele. Takže jsem si prošla několika školami. Vždycky jsem měla blízko ke sportu, dělala jsem taneční konzervatoř, baletní přípravku v Národním a zároveň lehkou atletiku… Ale když jsem zjistila, že tenhle sport si budu moct dovolit i v pokročilém věku, nebude mi tělo huntovat, ale naopak mě bude udržovat ve zdraví a formě, zvítězil.
Jak ovlivňuje tai-či paměť?
Zaměstnáváte při něm obě hemisféry. Takže se mozek pěkně trénuje.
Máte dokonce svého mistra. Jak se to stane?
Je spousta stylů a já si vybrala wudangský. A chtěla vidět nejvyššího mistra stylu a zažít místo jeho vzniku, což je oblast wudangských hor – ty jsou protknuté kláštery…
Byla jste v klášteře?
Ano. Tehdy mi bylo 57 let a cestovala jsem sama. Vydala jsem na Golden Peak, což je nejposvátnější a nejvýše položený chrám Wudangu. Jela jsem tam s představou, že tam budu chodit po pěšinkách. Jenže hory jsou tak strmé, že tam žádné pěšinky nejsou. A těch schodů tam je! Po každé dvoustovce jsem se musela protáhnout, abych si pak ještě vůbec byla schopná zacvičit.
A zvládla jste to?
Zvládla. Dva tři dny jsem to na těle cítila. Ale měla jsem už zkušenost z Adamovy hory na Srí Lance, kam jsme šli s manželem na magický východ slunce. Trochu mě tehdy předbíhali místní chlapečkové, šli si nalehko, zatímco já táhla celý svůj fotobatoh.
