Celou kariéru má prý po ruce krabici s papírovými kapesníky. Podávala ji vojákům, kteří se jí svěřovali se starostmi, i příbuzným, kteří na misích ztratili někoho blízkého. „Při první misi jsem naplno pochopila hodnotu života, přátelství a rodiny. Začala jsem si mnohem víc vážit drobných radostí všedního dne – toho, co je možná nenápadné, ale ve skutečnosti nejdůležitější,“ říká. Mise ji naučily, že síla není v zametání věcí pod koberec, ale v odvaze podívat se pravdě do očí.
Jak vás napadlo vstoupit do armády?
Pocházím z Vimperka, kde byli „vojáci“ úplně všude. Armáda mě obklopovala na každém kroku, bylo to pro mě synonymum něčeho omezujícího, co jen hlásalo a vnucovalo východní, ruskou demagogii. A protože jsem vždycky byla spíš rebel, měla jsem k armádě opravdu hodně daleko. V mých očích to tehdy znamenalo jen jedno – „držet pusu a krok“. A to mi nikdy moc nešlo. Ale pak jsem viděla, že armáda se dobře stará o své vojáky, mají benefity, zázemí. Ale jejich rodiny, manželky a blízcí zůstávali často v pozadí. A já jsem cítila, že je čas to změnit. Chtěla jsem, aby se i rodinám vojáků dostalo péče, aby se nezapomínalo na to lidské.
Co nejlepšího vám práce armádní psycholožky dala?
Pokoru – protože v armádě vidíte lidi ve chvílích, kdy se opravdu láme chleba. Pod tlakem, ve strachu, v bolesti. A tam pochopíte, že odolnost není fráze, ale každodenní nutnost. A zároveň mi dala i sebevědomí. Postavila mě do těžkých situací, které jsem musela zvládnout. Někdy mě srazila až na dno – a právě tam jsem se naučila znovu vstávat. To je lekce, kterou si nesete celý život. Dala mi přátelství na celý život. Takové, které ani čas, ani vzdálenost nenaruší. A k tomu spoustu legrace – protože i v armádě, kde jde často o hodně, se člověk umí zasmát. Zažila jsem situace, kdy humor byl jedinou cestou, jak přežít. A samozřejmě i trapasy – těm se dnes směju, i když tehdy mi do smíchu nebylo.
Další skvělá knížka mapující netradiční profese formou rozhovoru z pera zkušeného novináře Martina Moravce. Kniha vás dojme, budete mít husí kůží, ale ani smích není vyloučený. |
Asi tam ale nebylo všechno jen krásné…
Ano, zažila jsem i krušné chvíle, závist, pomluvy a někdy i to, že jsem musela dokazovat, že i žena má v uniformě své místo. Ale všechny tyhle těžkosti nakonec přehlušily ty dobré věci. Armáda mě naučila dívat se na život bez falešných iluzí, ale nikdy bez víry. Víry v lidi, v přátelství, v odvahu, v sebe. A to je něco, co si odnesete i po svlečení uniformy. Uniformu jsem svlékla, ale kus mého srdce je stále v armádě.
Jaký prožitek vás osobně nejvíc zasáhl?
Chvíle, kdy jsem byla bezmocná. Učili nás být připravený, hledat řešení, mít plán A, B i C. Ale jsou situace, kdy prostě nemůžete udělat nic. Bylo to třeba tehdy, když jsme museli oznámit rodině, že se jejich blízký už nevrátí. To se vás dotkne pokaždé – a nikdy si na to nezvyknete. Nebo když jsem na zahraničních misích viděla utrpení civilistů, hlavně dětí. Přirozeně chcete pomoct – dát jim vodu, čokoládu, obejmout je. Ale brzy zjistíte, že i taková maličkost může znamenat ohrožení. Že vaše dobrá vůle může někoho dostat do potíží jen proto, že jste „cizí“. A to je strašně těžké přijmout. Zasáhla mě i ta bezmoc, to je možná to nejtěžší, co můžete prožít. Ale i v ní se dá najít smysl – v tom, že někdy stačí málo. Slovo, přítomnost, gesto.
Určitě je nutné si udržet odstup, být odolná, že?
Kdyby si psycholog nechal všechno v sobě, shořel by během pár let. Já jsem se naučila, že tam nejsem od toho, abych cizí bolest přebírala, ale abych ji pomohla unést těm, kteří ji prožívají. A taky je to o tom, že člověk musí myslet sám na sebe – na vlastní hygienu a vlastní odolnost. To znamená sport, spánek, zdravou stravu, rodinu, přátele. A pro mě taky voda. Jsem vodní znamení a vodu miluju. Když mi bylo před pár lety nejhůř, začala jsem se otužovat. Chodím se skoro denně vykoupat do Jizery, ať je léto, nebo zima, když se ponořím, cítím, jak všechno těžké odchází. To je moje velká terapie, stejně jako moje dvě psí holky, jachting a moře.
Po ruce máte neustále krabici papírových kapesníků, sáhla jste do ní někdy při sezení i sama?
Kapesníčky jsou základ. Bez nich se neobejde žádné sezení, ani žádná mise. Vždycky mám u sebe dvoje – vlhčené a papírové. Vlhčené jsou na všechno, co je potřeba rychle zvládnout, papírové jsou na slzy i na duši. To je prostě základ přežití – v armádě i v životě. A jestli jsem po nic sáhla sama? No jasně. Protože jsem taky jenom člověk. Možná o psychice mnohé vím, ale to neznamená, že nemám vlastní trápení nebo chvíle, kdy prostě potřebuju své vlastní kapesníčky. Dneska už jsem opravdu „znalkyně“. Kupuju zásadně čtyřvrstvé, jinak to ani nemá cenu. Při psaní knížky jsem je potřebovala nejen já, ale i Martin (Moravec, autor), který rozhovor vedl.
Říká se, že muži se k psychologovi moc často nehrnou, jak to mají vojáci?
Muži obecně mívají větší bariéry v tom, říct si o pomoc. U vojáků je to ale ještě znásobené tím, že jsou vedeni k tomu, aby byli silní, odolní, aby obstáli v každé situaci. Přiznat slabost je pro ně nesmírně těžké. Jenže já jsem za ta léta zjistila, že skutečná odvaha není v tom, všechno vydržet, ale v tom, říct si o podporu. Já vždycky říkám: Psycholog není náplast pro slabé, ale trenér odolnosti. Stejně jako chodíme k lékaři na preventivní prohlídky, měli bychom mít i „preventivní prohlídky duše“. To není žádná ostuda, to je investice do zdraví. A kdybych měla něco zdůraznit, pak tohle: Každý voják, který se rozhodne přijít a promluvit si, mi vlastně ukazuje tu největší sílu. Protože síla není v tom, nepadnout. Síla je v tom, zvednout se, když padnete – a nebát se požádat o ruku, která vás podrží.
