Před čtyřmi lety se objevila v pohádce Princ Mamánek v roli královny, následoval temný seriál Studna a letos padla poslední klapka filmu Nepela o slavném československém krasobruslaři, ve kterém si zahrála jeho trenérku. Premiéru bude mít příští rok. Ač herečka žije v Německu a do Česka se často a ráda vrací, rozhovor jsme nakonec vedly na dálku a na etapy. Přece jen vrcholily prázdniny a Jana byla na cestách, hlavně po milovaném Švýcarsku. Na otázky odpovídala vstřícně, laskavě a trpělivě. Před žádnou neuhnula.
Kde je vaše opravdové doma?
Všude tam, kde se cítím dobře, kde jsem šťastná a kde na mě má okolí pozitivní vliv. Je to tedy jak Německo, Česko, Slovensko, tak v poslední době i Švýcarsko. Miluji tamní jezera, čistotu, přesnost, rozumné a upřímné lidi. Líbí se mi, že nemají na sebe ani ostatní přehnané nároky, jak je obvyklé v Německu nebo Česku. Nepředhánějí se v tom, co všechno mají, jen si jednoduše pracují, odpočívají a tráví volný čas s rodinou. Tohle mě na Švýcarech fascinuje.
VIDEO: Arabela Jana Nagyová o legendárním seriálu, životním filmu a kamarádce Patrasové
Do ciziny jste odešla za svojí láskou po prvním rozvodu. Prý jste se tam ale mohla ocitnout natrvalo ještě o pár let dříve…
Ano. Když mi bylo devatenáct let, zastupovala jsem na světové výstavě Expo v Montrealu Československou socialistickou republiku. Zpívala jsem tam jako mladá studentka konzervatoře. A tehdy se do mě šíleně zamiloval kanadský pilot. Moc si přál, abych tam zůstala. Ač jsem měla v sobě odjakživa silně zakódovanou touhu dostat se někam ven, vidět svět, poznat lidi, nakonec jsem v republice vydržela až do roku 1987. To jsem se z Československa poprvé odstěhovala a opustila hereckou profesi. Rodina byla pro mě důležitější.
Jaké to bylo ocitnout se najednou v cizí zemi, bez blízkých, na které jste byla hodně fixovaná?
Tenkrát to bylo jistě náročnější a horší než nyní. Přece jen Západní Německo se nacházelo za železnou oponou, nedalo se pendlovat tam a zpět jako dnes. Takže já tehdy odcházela za hranice s pocitem, že je to definitivní, že se už třeba nemusím do Československa nikdy vrátit. Oplakala jsem to mnohokrát. Byla jsem svým způsobem závislá na tátovi, mámě, sestře.
Německy jste uměla dobře?
Učila jsem se doma, dívala se na vídeňskou televizi. Ale němčinu jsem si zdokonalila až v mém novém německém bydlišti. Hodně mi pomáhal manžel, opravoval mi hlavně skloňování a použití der, die, das. Ale i dnes se mi stane, že občas si spletu člen. A taky mám stále svůj slovanský akcent, i když Němci se mě docela často ptají, jestli nejsem náhodou Dánka nebo Švédka.
Litovala jste někdy, že jste kariéru na dlouhá léta vyměnila za život mámy a manželky?
Ne. Byla jsem tak vychovaná. U nás doma byl velitelem můj otec, voják z povolání. Ten držel celou rodinu pevně po kupě, nejen nás děti, mámu, ale i jeho sourozence, sestry, bratry, které dával dohromady, když mezi nimi byly spory nebo nedorozumění. Byl hlava celé velké rodiny a držel ji v určité pospolitosti. A já mám tohle taky v krvi. Jsem opravdu výrazně rodinně založená. Proto jsem opuštění zaměstnání, ač jsem ho měla ráda, nikdy nevnímala jako oběť. Chtěla jsem děti vychovávat, být s nimi. Nedovedla jsem si představit, že bych neviděla, jak rostou.
Máte dvě dcery a syna, kteří mezi sebou mají docela značný věkový rozdíl. Měnil se nějak způsob výchovy, jak jste dozrávala?
Nejstarší dceři bude 44 let, nejmladší 24 let, je mezi nimi opravdu rozdíl jedné generace. A samozřejmě se měnil můj pohled na výchovu. Několika věcí jsem se ale držela – záleželo mi na tom, abyděti byly hlavně hodné, soucitné, skromné, zdvořilé, empatické, slušné, aby se dokázaly v životě dobře uchytit a jít si zvolenou cestou.
Z hnízda vyletěli všichni tři docela brzy, že?
První dcera už jako patnáctiletá kvůli studiím, syn v podobném věku odjel na Nový Zéland za svým otcem a mým exmanželem. Nemladší dcera se velmi brzy vdala a našla si nový domov. Nebylo pro mě lehké se s tím smířit. S mužem jsme nečekali, že to přijde tak brzy. Musela jsem si opakovat, že život je už takový, že je to přirozené, že musíme umět pouštět děti z hnízda ven. I za cenu, že si třeba natlučou. Už jen proto, že já se kdysi vlastně zachovala podobně.
Vdávala jste se třikrát, potřetí před 25 lety – platí u vás okřídlené do třetice všeho dobrého?
U mě tohle pravidlo dokonale zafungovalo. S třetím mužem jsme se poznali před sedmadvaceti lety, od svatby uplynulo čtvrtstoletí. Dodnes nám manželství skvěle klape. Určitě je to díky toleranci, smyslu pro humor, že vzájemně známe svoje hranice, že se snažíme, abychom si ani slovně neubližovali. Do třetího sňatku jsem šla s tím, že bych ráda svému muži darovala to nejcennější, co žena darovat může, a to je dítě. Jsem vděčná za to, že se nám to podařilo.
Na svém muži si ceníte hlavně čeho?
Rozvážnosti, moudrosti, přátelskosti, úcty, velkorysosti, smyslu pro humor.
Jste trojnásobnou babičkou, co se vnoučatům snažíte předat především?
Mluvím s nimi dost často o tom, že sociální sítě nejsou ta pravá realita, že jsou důležitější chvilky, kdy se vzájemně plně vnímáme, objímáme, smějeme, cokoli spolu tvoříme. Snažím se být babičkou, která vaří, peče, chodí s nimi na procházky. Chci, aby si mě takhle lidsky ve svojí mysli zachovali.
Je vám 66 let – v čem je tohle číslo báječné?
Populární zpěvák Udo Jűrgens kdysi v písničce 66 let zpíval o tom, že život v tomto věku teprve začíná a je to báječné. A já teď ten krásný věk žiji.
Frustruje vás něco ohledně přibývajících let?
Tělo se oklamat nedá a občas vypoví službu ruka, noha, rameno, vypadávají vlasy. Je toho dost, ale nezaobírám se tím. Snažím se brát věk takový, jaký je, s humorem, s pokorou. A když je někdy náhodou té frustrace na mě hodně, jdu do přírody nebo odjedu do Švýcarska k jezeru. A je zase všechno v pořádku. Nejdůležitější je mít kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, kteří jsou mi oporou a dávají mi dostatek lásky.
Téma vrásky, šediny – bojujete s nimi, snažíte se je zmizíkovat?
Boj s nimi je stejně předem jasně prohraný. Takže se toho neúčastním. Vlasy si barvím hlavně kvůli herecké profesi a měním je podle potřeb role a režiséra. Vrásky ke mně patří, dávám jim prostor, vypovídají toho dost o mojí duši. Stejně jako oči, ve kterých se zrcadlí nitro. Podle mě jsou právě oči důležitější než to, jestli je žena štíhlá, silná nebo krásně oblečená.
