Na terasu našeho vydavatelství dorazila odpočatá a s větrem ve vlasech. Babí léto už se hlásilo o slovo, přesto v sobě měla vzpomínky na hodně času stráveného v přírodě, ale i s přáteli.

Nějakou dobu jste bydlela na statku. Proč jste potřebovala odejít z Prahy?

Bylo to v době, co jsem skončila v Národním divadle a chtěla jsem si užít to, že mám svobodu a můžu dělat trošku, co chci. Měla jsem peníze a v sobě jsem už delší dobu cítila, že potřebuju přírodu. Hodně k ní inklinuju, chyběla mi a chtěla jsem zažít to, co mi prostě v Praze chybělo.

A zažila jste? Co to bylo?

Víte co, mně bylo tehdy 38 let, přesto jsem byla dost naivní a dětská. A myslím si, že jsem toho moc praktického neuměla. Když jsem se pak po téměř třech letech vracela zpět, už jsem zvládala být docela dobrou hospodářkou i zahradnicí. Hodně jsem se vyklidnila, potkala skvělé lidi a dospěla jsem.

Čím si vás pak město přitáhlo zpátky?

Nechtěla jsem za prací dojíždět, takže jsem to vymyslela tak, že v Praze bydlím u lesa v pronajatém domku se zahradou. To zelené potřebuju, ale raději pronájem, aby mě to neruinovalo, abych neměla pocit obrovský přítěže a měla pořád nějakou svobodu.

Nechtěla jste mít vlastní?

Ale ano, byla bych radši, kdybych si postavila svůj barák a měla svůj pozemek, to by bylo skvělý, ale prostě zatím jsem to neudělala.

Čekáte, jestli tady budete chtít zůstat i na stáří, nebo zvažujete, že se třeba vrátíte na stáří do Ostravy, do rodného kraje?

Vůbec takhle nepřemýšlím. Nejsem plánovač, kdybych byla, tak už bych si ten dům postavila. Už od dětství jsem se bála smrti, takže jsem ráda, že jsem se vlastně dožila takového věku. Nad budoucností ani nad stářím nepřemýšlím, neumím to tak. Ale možná začnu. Za čtyři roky mi bude padesát, a asi člověk začne trošku jinak uvažovat… Každopádně Beskydy jsou moje srdcovka.

Myslíte, že vás v tom ovlivnil i covid, kdy si nešlo nic moc plánovat?

Měla jsem covid několikrát a měla jsem i ten dlouhý, ale jestli mě v tom ovlivnil? Hodně lidí asi naučil neplánovat si hodně dopředu, ale z někoho možná zase plánovače udělal. Já jsem prostě nikdy taková nebyla, ale je pravda, že nějakou strukturu a záměry jsem se naučila mít.

Omlouvám se, ale nenašla jsem nikde informace o vaší rodině?

Ty nikde ani nenajdete. Jsou témata, o kterých se těžko baví, protože mám určité prostory, kam nechci nikoho pouštět.

Celebrity a diety: Kdo nedá dopustit na pití vody s citrónem, krabičkovou dietu, dělenou stravu nebo paleo?

Rozumím… V kinech je nově film Amerikánka, v němž hrajete. O co v něm jde?

Když byl režisér Viktor Tauš v devadesátkách na ulici jako bezdomovec, potkal ženu, která tam byla taky jako bezdomovec a ona mu vyprávěla svůj příběh. Příběh holky z komunistického pasťáku... Stali se z nich přátelé. O jejím životě pak udělal divadelní představení, kde hraje Eliška Křenková, Tereza Ramba. Před třemi lety začal točit film o této dívce, slečně, ženě a paní v jednom. Všechno ve filmu je autentické. Děti hrají opravdové postavy opuštěných dětí, a jelikož jsou samy převážně z dětských domovů, sytí příběhy svých postav vlastními osudy.

Jaké bylo natáčení?

My jsme ještě před natáčením začaly s Pavlou Beretovou, ale i ostatními, pracovat se všemi těmi dětmi na tom, aby to zvládly odehrát. Moje role není extra velká, takže jsem měla prostor se jim věnovat a být s nimi pořád na natáčení, i když sama jsem třeba netočila. Bylo to úžasné. 

Jak se vám daří pak z role „vystoupit“, aby vás nepohltila či neublížila?

Nedělám, že bych vstupovala a vystupovala z role. Vycházím z toho, k čemu jsem ochotna se přihlásit, že se ve mně odehrává a že je ve mně přítomno. Rolí to jen zesílí.