Sám o sobě říká, že je samotář, který miluje lidi. „Jsem rád spontánní. Těší mě být součástí lidského světa. Ale pokud si mohu vybrat, trávím čas spíš bez společnosti,“ tvrdí spisovatel a režisér Patrik Hartl. Přesto když ho potkáte, tryská z něj na dálku dobrá nálada a energie.

Kývl jste na účinkování v taneční soutěži. Jaká byla vaše první reakce na nabídku?

Byl jsem nadšený, protože už jsem potřeboval změnit svůj život. Pořád pracuju, sedím u počítače a nehýbu se. Toužil jsem něco doopravdy zažít, ne si pořád jenom sám vymýšlet cizí příběhy.

VIDEO: Spisovatel Hartl před StarDance: Hrozí mu podvýživa!

Co na to říkala vaše žena? Tančíte spolu?

Moje žena má StarDance ráda. Je to jediný televizní pořad, který spolu roky sledujeme. Bude moje fanynka. Teda doufám… Skoro vůbec spolu netančíme, protože já nerad chodím na společenské akce. Tak si s ní zkusím něco zatančit aspoň v obýváku.

Chodil jste do tanečních?

V tanečních jsem problémy neměl, ale ani jsem moc nedával pozor. Plkal jsem s holkama. Tak nevím… Myslím, že bych byl temperamentní tanečník, kdybych někam chodil tančit.

Působíte jako člověk, kterému nikdy nedojde energie. Existují i chvíle, kdy má Patrik Hartl dost?

Většina lidí se ve mně plete. Energie mi dochází velice často. Největší problémy mi dělají malé i velké boje s elektronikou. Vždycky prohraju, mám vztek a chce se mi brečet.

Jak se pak uklidňujete?

Nejradši se sám procházím po městě a pozoruju lidi. Nebo jím dobrá jídla. Nebo si povídám se svou ženou. Ta mi i po třiceti letech společného života pořád připadá zajímavá. Baví mě poslouchat, co si myslí. O čemkoli…

Tatiana Drexler (61): Obohacuje mě hlavně to, co se děje před a po StarDance

Psychologové tvrdí, že je důležité umět se někdy ztrapnit…

Trochu se obávám, že teď mi hrozí trapno ve StarDance. Doufám, že to snad nebude kvůli mým tanečním výkonům, protože se budu při trénování opravdu moc snažit tance naučit. Ale tuším, že se ve stresu přímých přenosů nedokážu kontrolovat a budu pindat nesmysly. Trapno mi hrozí často.

O knize Gazely jste řekl, že jste ji psal, jako byste byl holka. Teď jste napsal knihu pro děti. Dá se psát, jako byste byl dítě?

Ano! Samozřejmě! Vymýšlel jsem situace tak, aby mě bavily, když jsem chodil do mateřské školky a bylo mi šest let. Vzpomínal jsem, co mě tehdy spolehlivě rozesmálo. Nebo co mě překvapovalo. A co mi připadalo napínavé. Hrozně mě tohle dětské psaní bavilo.

V čem je psaní pro děti jiné?

Jsem autodidakt, diletant. Nikdy jsem nestudoval, jakým způsobem je dobré psát pro děti. Ale nějak mi to samo šlo. Věty byly najednou kratší. Sdělení víc přímočaré. Ta jednoduchost mě nadchla. Bylo osvěžující vyprávět situace jiným stylem, než jsem zvyklý.