14°C
Před kameru se poprvé postavila ve dvanácti letech. Neodradilo ji ani předepsané oholení hlavy a role ve filmu Jak se točí Rozmarýny z ní udělala hvězdu. V televizi točí seriály, hraje v Divadle Radka Brzobohatého. Kromě jiného nám prozradila, jak oddělené ložnice ovlivňují partnerský život a proč nemá v oblibě vánoční svátky.
S partnerem jste desítky let. Jak to děláte, že vám to tak klape? Může za to i to, že máte oddělené ložnice?
Ano, já si to myslím, jsem přesvědčená, že každý potřebuje svoje soukromí. A vůbec to nesouvisí s tím, mám tě rád, nemám tě rád. Podle mě to funguje. Je to vyzkoušené, nejen u mě, ale je to lety prověřený fakt.
VIDEO: Seroš X: Oktopus...
Jak zvládáte stárnutí? Jakým způsobem se udržujete v kondici?
Ráno dělám protahovací cviky, aby mě nebolela záda. Na kosmetiku chodím jednou za půl roku, na barvení vlasů chodím pravidelně a pak mám ráda hezké nehty. A tím končím. Stárnutí je přirozená věc, nikdo se tomu nevyhneme. Když máte něco přišitého, tak je to taky vidět. Prostě to poznáte. A když je toho moc, je to komické.
Dáváte si předsevzetí do nového roku?
Nedávám, nemám ani moc ráda Vánoce a na silvestra nejraději hraju. Jsem šťastná, když už je po svátcích. Vadí mi ta panika kolem, všude hrají vánoční písničky… Jsem ráda, že už to mám za sebou.
Asi málokdo ví, že jste sportovně založená. Jako malá jste dělala skoky do vody a prý skvěle lyžujete…
Ano, nevím, jestli skvěle, ale dobře a ráda. Nejsem talent, nejraději jezdím rovně a rychle. Jako holka jsem jezdila hodně na bruslích a skejtu a se stejnou partou jsem jezdila i na hory a tam jsem začala, tuším, hodně lyžovat.
Když se vám podaří utrhnout čas pro sebe, jak ho prožíváte?
Čtu si. Občas jdu do divadla a také hodně cestuju. V zimě jsme minimálně tři týdny na lyžích v Rakousku. A v létě jezdím za tátou na Šumavu, kde máme penzion, je to velký dům. Trávím tady léto, protože se o to starám, teda i se sestrou, celý dům pronajímáme. Je to docela záhul a je s tím hodně práce. Kdybych neměla ty holky, které mi pomáhají s uklízením a starostmi o dům, tak nevím, jak bych to zvládla. Šumava je hodně atraktivní a vyhledávaná.
Máte dva dospělé syny. Jaké máte vztahy?
Synové mají devatenáct a sedmadvacet let. Mladší je na střední škole a bydlí s námi, starší syn vystudoval japonštinu. Odstěhoval se do Brna a tam s vysokoškolským titulem zatím chodí na brigádu do japonské restaurace. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál…
Nešli vaší cestou?
Starší syn byl asi deset let v divadle, dělal uvaděče, inspektora hlediště, měl to jako brigádu při škole, ale jinak ho to nechytlo. Nedávno přišel dobrovolně na moji premiéru, to mě potěšilo.
Odmítáte někdy role? Umíte říkat ne?
Také je někdy odmítám, protože už jsem poučená, že když člověk dělá něco, co nechce, tak je to na tom výsledku vidět. Nemá cenu se do ničeho nutit. U divadla jsem se naučila rozpoznat dobré scénáře. Umím si to představit. Ale u filmu to tak úplně nemám. Kolikrát si neumím představit, jak to bude vypadat, jestli to bude dobré, nebo ne.
Hrajete v Divadle Radka Brzobohatého. Jaký byl člověk a jaký šéf?
Úžasný. On si mě stáhl po mateřské u druhého syna. Hraji zde víc než patnáct let.
Teď tu zkoušíte nové představení Trosečnice. O čem hra je a jaká je vaše role?
Je to hra o čtyřech manažerkách z korporátu, které jely na teambuilding, a mezitím se jim povedlo převrátit si loď. Pak se snaží přežít na pustém ostrově. Neznají se, nejsou kamarádky, každá je jiná a každá se k té situaci staví jinak. Ukazují se jejich charakterové vlastnosti, které jsou tak trochu životu nebezpečné…
Jsou tam komické situace?
Není to komedie na první dobrou, ale je to místy hodně vtipná hra. Hrají tam i moje úžasné kolegyně Veronika Žilková, Anna Kulovaná a Kateřina Peřinová.
Jak dlouho vám trvá, než se naučíte nějaký text?
Jak který, nejlépe se mi text učí na zkouškách. Záleží na textu, jak je těžký, jestli je dobrý překlad nebo jestli si ho můžu přizpůsobit. Ale jsou i kousky, které se prostě učí špatně.
Jaké nejraději hrajete postavy – komplikované, nebo hodné holky?
Mám ráda potvory, ty se hrají dobře. Takové ty potrhlé.
Natáčíte od dvanácti let, určitě i naše čtenářky si vás vybavují v dětské roli ve filmu Jak se točí Rozmarýny (1977). Prošla jste konkurzem, nebo jak jste se k natáčení dostala?
Vzniklo to tak, že si filmaři z Barrandova chodili vybírat děti a já jsem chodila do školy na Smíchově. A oni si mě vybrali.
Muselo to pro vás jako holku být velké dobrodružství. Co vám z té doby utkvělo v paměti?
Bylo! Když jsem viděla seriál Volha, kde jsem viděla ty auta, jako robury, volhy, tak jsem si vzpomněla na svoje dětství, to bylo přesný. Těmi stejnými auty nás vozili na Barrandov, nejlepší bylo sedět na motoru, mezi řidičem a spolujezdcem. Žádný pásy, sedadla, nic. To bylo nejvíc, dostat se tam.
Kvůli roli jste si musela oholit vlasy. Jak jste to nesla? Byl to šok?
Ano, to mně ukápla slzička. Ale v tom věku ještě nešlo o ty kluky, tak mně to zase tolik nevadilo.
Vlastně hned pro svoji první roli jste obětovala vlasy. Udělala byste to pro dobrou roli znovu?
Nevím, asi jo. Kdyby to stálo za to, tak ano. Nechtěla bych ale přibírat, to by mě štvalo, protože nerada cvičím.
Herečkou jste se stala spíš náhodou?
Určitě. Sama od sebe bych se k tomu nedostala. Přišlo to ke mně samo.
Jako asi jedna z mála dětských hvězd jste se dostala na konzervatoř, a napoprvé. Na konzervatoři prý dělali problémy, když už měl někdo v hraní něco za sebou. Muselo to být tenkrát absurdní…
Když se podíváte zpátky, tak děti, co hrály hodně, se na konzervatoř vůbec nedostaly. Třeba tenkrát Žaneta Fuchsová. Nikdo to nechápal. Nebyla to překážka, ale nebylo to žádné plus. I přes studium jsem ale natáčela dál, i když byly nějaké zákazy. Ale ty jsou od toho, aby se porušovaly…
Kdo z nynějších herců byl ve vašem ročníku? S kým jste například studovala?
Byla tam se mnou Magda Reifová, Yvetta Blanarovičová, Veronika Gajerová nebo Martina Hudečková. Byli jsme silný ročník na ženské.
Když vás přijali, měla jste radost? Rodiče byli také rádi?
Ano, máma mě podporovala, ta byla ráda, že to dělám.
Je něco, co vám při natáčení vadí, co nemáte ráda?
Vždycky je nejhorší čekání, ten prosezený čas. Ale s tím se nedá nic dělat. Pauzy si vyplňuji čtením nebo se drbe s kolegy.
Poslechnete režiséra při natáčení, nebo diskutujete?
Moc nediskutuji, to už musí být fakt něco. Před začátkem natáčení si akorát řekneme něco o těch postavách. Mám to tak, že když do něčeho jdu, tak zbytečně nedělám žádné problémy. Já nejsem potížistka.
Mě jste zaujala také ve filmu Proč?, kde jste hrála hodně ostrou punkerku. Jaké bylo natáčení?
To bylo ještě před revolucí a mně bylo asi třiadvacet. Bylo tam hrozně herců, objevil se tam i Petr Vachler, který přijel ze Strakonic, a Karel Smyczek si ho vzal do té hlavní party. Byla to velká, šílená parta a my byly jen tři holky. Bylo to hrozně fajn, točilo se to v zimě, asi měsíc jsme točili kousek od Prahy, kde jsme jezdili ve vlaku pořád dokola. Byly tři vagony, lokomotiva a uměle zdemolovaný vagon od architektů. Stadiony a tak. Natáčení bylo hrozně fajn.
Zaujala jste mě i v seriálu Oktopus. Role státní návladní jste se zhostila skvěle!
Ta mě hodně bavila. Ta byla dobrá. Byla to hodně výrazná postava.
Hvězdné obsazení, točit takový seriál musela být radost, ne?
To určitě, navíc když si s těmi lidmi i máte co říct, tak je to příjemné.
Na Instagramu Mariky Šopovské jsem si všimla, že se točí druhá řada. Můžeme se na vás opět těšit?
Ano, bude se točit od léta. Jsem ráda, že bude pokračování.
