2°C
Má šmrnc i charisma. Je vtipná a inteligentní. A rozhodně si nepřipouští, že by ji vyšší věk měl v něčem zásadním omezit. Teď v adventním čase ale zpomaluje – ve všech sférách svého života.
Prožíváte advent nějak speciálně?
Tohle období mám ráda. Vyhýbám se nákupům a shonům a snažím se méně pracovat. Ony ty biblické příběhy jsou celkem výmluvné, Ježíškovo narození je jeden ohromný symbol. Kometa, pastýři, koledy, skromnost, chudoba v chlévě. K tomu se nedá nic dodat. To je hotové a žádné speciálnosti to nepotřebuje.
VIDEO: Spisovatelka Irena Obermannová přiznala rodinné tajemství: adopce a hledání příbuzných!
Vzpomenete, které Vánoce byly něčím ojedinělé, nezapomenutelné?
Nejhezčích Vánoc bylo víc, ale ty naše poslední dobou získaly další silně emoční rozměr – máme v rodině tři malé děti, má vnoučata, a od té doby, co spolu všichni trávíme Vánoce na chalupě s jedním pocestným, jsou pro mě znovu mimořádné.
Jako rodina držíte hodně pospolu, že?
Ano, asi to bude proto, že to je jediná rodina, kterou mám.
S dcerami máte velmi blízký vztah, na čem stojí, jak ho opečováváte?
Myslím, že prostě jen děláme to, co považujeme za správné.
Když máte jedna druhé či třetí plné zuby, nebo se v něčem zásadně neshodujete, jak patové, emočně vypjaté okamžiky řešíte?
Prosím vás, já nejsem žádná rodinná koučka, my se prostě chováme přirozeně, což v praxi znamená, že na sebe někdy řveme, někdy se objímáme a někdy dokonce zvládáme obojí současně. Nevím, jestli se to dá nazývat řešením.
Zmínila jste vnoučata, jak jste zvládla oslovení babi, když to přišlo poprvé? Někdo to nedává – musí se s tím smiřovat, nebo žádá, aby ho vnoučata volala jménem…
Tak zrovna o tom mám jednu scénku v knížce Babička. Jak s Xénií slavila celá kavárna, když se dozvěděla o příchodu svého prvního vnuka, a jak jí pak její maminka v telefonu řekla, že je babička a Xénie utekla na WC, kde tasila červenou rtěnku, rozhodnutá, že babičku přemaluje. Teprve později pochopila, že se jí to už nepodaří. Tak nějak podobně jsem to měla já.
Babička jste dnes už trojnásobná – dvou kluků a holčičky. Jaký mezi nimi vidíte rozdíl a přistupujete k nim třeba jinak?
Mám dva vnuky a vnučku a je mezi nimi obrovský rozdíl. Nejenom proto, že u nás v rodině se ti kluci chovají jako kluci a holčička jako princezna, ale také proto, že ty děti jsou každé úplně jiný člověk. Což mě nepřestává fascinovat. Mám ráda jejich odlišnosti, to, jak se jinak vyvíjejí, jak jinak reagují. Každý jsme unikát a je to znát od nejútlejšího věku.
Hlídání vás naplňuje, nebo je to spíš nutné zlo?
Hlídám především kvůli sobě. Nemusím. Mé dcery mají chůvy. Ale mě ty naše děti zajímají, chci být u toho.
Vnímáte také, že aby jednou babička měla báječný vztah s dospělými vnuky, musí na vztahu pracovat od jejich útlého věku?
Nevím, jestli bych to nazvala prací. Ale pravda je, že se svým nejstarším vnukem, který teď šel do první třídy, spolu máme takovou spikleneckou spřízněnost. To mě moc baví.
Nejlepší na roli prarodiče je každopádně co?
Pro každého asi něco jiného. Já asi ke všemu v životě přistupuju tak trochu jako bych psala, tedy i k dětem. Hodně si s nimi vymýšlím.
Rozčilují vás nějaké mýty, které se s „babičkovstvím“ pojí?
Já o žádných nevím a ani vědět nechci. Nevytáčí mě nic. Snad jen, že babičky prý skvěle pečou – tak to u mě neplatí, peču nejhůř z rodiny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
