18°C
Se Zdeňkou jsem se na náš rozhovor potkala v Praze, kde několikrát do měsíce ordinuje. Přestože mě magie odmalička láká, v den setkání se mi doslova svíral žaludek. K nadpřirozenu mám totiž velký respekt, navíc jsem se chystala nechat si poprvé v životě vyložit karty. Nervozita byla tedy oprávněná, ale jen co jsme se s čarodějkou na slovo vzatou pozdravily, začala pomalu opadávat a našeho přátelství, které z toho vzniklo, si nesmírně cením. Jaké to je narodit se do rodiny, kde je magie na denním pořádku, a s čím se na ni lidé nejvíce obracejí? Nejen o tom si můžete přečíst v rozhovoru.
Jaké jste měla dětství jako dcera slavné čarodějky?
Mé dětství bylo úplně normální a čarodějnické. Byla jsem maminčin připínáček, takže neustále s ní, všude mě s sebou tahala a všechno mě naučila.
VIDEO: Podzimní horoskop lásky.
Lákalo vás tedy odmalička věnovat se tomuto řemeslu, nebo jste chtěla jít jinou cestou?
Původně jsem měla vybrané jiné řemeslo a čarodějnictví pro mě vždycky bylo jen jako koníček. Pracovala jsem jako letuška. Mám vystudovanou leteckou akademii, obor palubní průvodčí pro lodě, letadla a vlaky, v Madridu. Splnila jsem si sen a pracovala dva roky na lodi, ale protože za mnou vždycky chodily kamarádky pro rady a čarování na manžela a podobně, začalo se to tak nabalovat, až jsem si založila čarodějnickou živnost. To bylo někdy před patnácti lety.
Takže si vás toto povolání, jak se říká, přivolalo samo?
Ano, přišlo to samo spontánní cestou. Ono to ani nejde, ze dne na den otevřít si živnost a čekat, že někdo přijde. Ono to má takový pomalý vývoj a všechny okolnosti vás k tomu samy přirozeně dovedou.
A byl tedy ve vašem životě jakýsi "aha moment", kdy jste v sobě objevila ony nadpřirozené schopnosti?
Nadpřirozené schopnosti jsou úplná blbost, to neexistuje, ty má tak leda Superman, který umí lítat, nebo Batman nebo ještě nějaký mág, který umí projít zdí, či kouzelník, ale tohle povolání není o nadpřirozených schopnostech. Každá žena má v sobě intuici a dar šestého smyslu. Intuice je jako sval a je třeba na ní makat, to je stejné jako s hlasem, talent je jenom deset procent, zbytek je tvrdá práce.
Takže říkáte, že čarodějnictví se může naučit každá? Nebo je to lepší, když se to předává z generace na generaci?
Určitě je lepší, když v tom ty děti jsou odmalička a je to pro ně naprosto přirozené a učí se to, protože čarodějnictví je víra jako taková. A samozřejmě je tedy nejlepší, když se to předává z matky na dceru, poněvadž pro ty děti je to pak přirozenější. A přijít k tomu jako slepej k houslím… Ale dá se to naučit.
S čím mají tedy ženy, které by se čarodějnictví rády věnovaly, začít?
Pokud se tomu chcete naučit, určitě začněte s bylinkami, ať přesně víte, která má jakou sílu a účinek, dále byste měla vědět o svíčkové magii, magii barev, o magických dnech v týdnu, například to, že v pátek se čaruje na lásku. Znát měsíční fáze a povahy úplňků... Je toho hodně. Pokud si s tím moc nevíte rady, pak jste vítána v mém čarodějnickém spolku Venuše. Novicky přijímám, takže máte-li zájem, brnkněte mi.
No a co když jsem si o tom už něco načetla, kdy a jak čarovat, měla jsem k tomu potřebné věci, ale nesplnilo se to?
No tak jste to udělala blbě. Když čarujete, tak nesmíte pochybovat, prostě se tak stane a hotovo. No a hlavně také musíte vědět, co chcete. To přání musí být reálné. Pokud toužíte třeba po Bradu Pittovi, musím si uvědomit, že Angelina Jolie asi nejsem, takže tady už to bude asi trochu těžší. Musíte mít tedy také soudnost. Samozřejmě že přání se plní, ale musím být schopná unést ty následky, které z toho vyplynou. To je zákon čarodějnictví.
Jak poznám, jestli se věnovat magii, nebo čarodějnictví? Nebo je to jedno a totéž?
Skvělá otázka. Určitě je dobré vysvětlit si, co je magie a co čarodějnictví, protože jsou to dva naprosto odlišné světy. Mágové jsou většinou muži, doktoři přírodních věd, parapsychologie, psychiatrie, těch máme v České republice poměrně hodně, ale jsou to většinou vědci. Na druhou stranu čarodějky se opírají o prastarou víru, hovoříme o lidovém čarodějnictví, takže naše babičky byly čarodějky. Znaly totiž taje bylin, tradice (lily olovo, věštilo se, házely pantoflem…), a to všechno jsou pozůstatky čarodějnické víry. Lidé si to mnohdy ani neuvědomují, že to v sobě mají. Všichni pálí čarodějnice, chodí si tam opékat buřta, ale nevědí, že je to pozůstatek svátku Beltain a že ta panna symbolizuje velkou Matku Bohyni.
Jak byste tedy vysvětlila laikům čarování?
Čarování je vlastně modlitba. Vyšlu něco někam, ale musím vědět, kdy a za jakých okolností, a stane se a hotovo. Pak je tu jakýsi čarodějnický rituál, a to není nic jiného než mše, jaká se odehrává i v kostele. My děláme vlastně totéž, akorát že nám to křesťané vlastně ukradli. Já když koukám na křesťany, vidím vlastně mágy, kteří čarují, ale vlastně jenom pro sebe, kdežto my čarodějky pracujeme společně.
Kvůli čemu se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Většinou se to všechno, s čím za mnou lidé chodí, týká lásky a motá se to okolo ní a taky peněz. Já tu nejsem od toho, abych klienta soudila, a pokud chce ženu, tak si musí uvědomit, že láska neroste na poli. Jestliže ho ta konkrétní žena nechce a nemiluje, tak si ji pomocí čarování sice přitáhne, ale ona ho nikdy milovat nebude. Ale pokud klient i tak souhlasí a i s tím do toho chce jít, tak už je to potom jeho problém.
A s čím vším nám můžete pomoct?
No nejsem bohyně a ani si na ni nemůžu hrát, ale pokud je to v mé moci, tak ráda pomůžu, ale dodržuji čarodějnickou etiku. Čarodějnice, která si to o sobě myslí, že je bohyně a že má nadpřirozené schopnosti, tak se řítí rovnýma nohama přímo do pekla. Nemůžeme ovlivnit všechno, ale jsou okolnosti, které ovlivnit můžeme, a situace, kterým můžeme pomoct, trochu je popohnat. Pokud po mně ale někdo chce, abych někoho zabila, tak ho pošlu na Václavák, ať si koupí bambitku a laskavě to udělá sám. Tohle já nedělám, ne že by to ale nešlo, ale špinit si kvůli někomu duši nehodlám. Můžete si ke mně nechat přijít vyložit karty, hodně dělám i runy, chiromantii, afrodiziaka a samozřejmě i kouzla.
Když vás chytnu za slovo, řekla jste, že něco se dá i popohnat... Není to už ale ovlivňování svobodné vůle dalších osob, což by se nemělo?
To je ale už trochu alibismus, ovlivňování osob. Manipulativní magie je taky magie, v případě, že pomáhám někomu, kdo o tu pomoc nestojí, tak je to manipulativní. Pokud se rozhodnu, že budu pomáhat někomu, kdo o to stojí, tak už to s manipulací nemá nic společného. Ten člověk to chce a stejně by toho dříve či později docílil. Zřejmě by mu to trvalo déle, ale stejně by k tomu došel, ať už s mojí či bez mojí pomoci.
Když od vás budu chtít přičarovat konkrétního muže, tak tím přece budeme ovlivňovat jeho svobodnou vůli, aniž by o tom věděl…
No to jo, ale budeme to dělat pro jeho dobro, protože on pak přece bude šťastný. Je to přece v jeho nejvyšším zájmu a pro jeho štěstí. My ho přece nejdeme zabít, jenom chceme, aby byl konečně šťastný, a to s vámi bude, že? Takže tak.
Dobře, ale co kdyby se stejným přáním přišla i nějaká potvora, která by to nechtěla z lásky, ale z vypočítavosti? To by pak onen muž šťastný asi nebyl.
Když ke mně přijde potvora, tak ji vyrazím. Musím dodržovat již zmíněnou čarodějnickou etiku, takže bych jí samozřejmě řekla: „Drahoušku, ty ses pomátla.“ Ale jak jsem řekla, nejsem tu od toho, abych lidi soudila a moralizovala. Takže jim vždycky taky řeknu, do čeho jdou: „Chceš ho, chceš, takže rozbiješ rodinu, a tím pádem si ale nemůžeš myslet, že neštěstí druhých ti přinese štěstí. Chceš to, tak to máš, ale následky si už poneseš sama.“
Chápu ale správně, že když k vám přijde zlý člověk, ze kterého cítíte špatný úmysl, tak ho odmítnete?
No to víte, že jo, ale takových lidí je naštěstí velmi málo.
Co nejvíce zajímá muže a co ženy?
Chlapy zajímá hlavně práce, kariéra a peníze, prostě to tak mají, oni za to ani nemůžou. No a ženy z devadesáti procent, a je jedno, jestli je jí třicet, čtyřicet, padesát nebo víc, zajímá láska.
Na co si dát pozor, než se vydáme za čarodějnicí či kartářkou?
Za čarodějkou nikdy nejde někdo úplně šťastný. Většinou chodí lidé, kteří jsou v dost těžké životní situaci, protože šťastní lidé za námi nechodí. Určitě bych si dávala pozor na ezoterické kecy, to je všude samý Buddha, tantra, mantra, óm. Je důležité zachovat si zdravý selský rozum, abyste nenaletěla šarlatánům. Musíte věřit svým pocitům, a když vám někdo není příjemný, tak to asi nebude to pravé ořechové, tak se sbalte a jděte pryč. Navíc čarodějka by neměla mít klienta déle než rok, já vždycky říkám, že stačí, když lidi přijdou dvakrát, maximálně třikrát do roka. Když přijdou počtvrté, tak už je vyháním.
Pokud se dozvím něco, s čím úplně nesouhlasím a co ve svém životě nechci, mám tu moc tomu předejít, případně to nějak změnit?
Víte, já nemůžu dát lidem verdikt, jak to bude s jejich manželstvím nebo jak dlouho budou žít. Dokonce jsou i určité věci, které se říkat nesmí, i když je tisíckrát vidím. Někdy to ale nějaká čarodějka vypálí: „Hele, zlato, nekupuj si jarní oblečení, na to se vyprdni.“ Tak to by se nemělo dít, protože to není profesionální.
Vaše maminka kdysi viděla rakovinu u Karla Gotta dřív, než mu ji diagnostikovali. To neviděla u sebe, že jí nezbývá moc času?
To víte, že to věděla, že odejde, to každý cítí, a nejen čarodějnice. Je to strašně zvláštní, ale setkala jsem se s lidmi, kteří u mě byli, a za dva roky mi třeba jeden volal, že se mu zdají sny o jeho pohřbu, a on následně chvíli nato zemřel, ale já jsem mu to nepřiznala, že se to stane, protože nesmím.
Já zase slyšela, že když se vám zdá o pohřbu, značí to opak.
Víte, ono to má vždy více významů. Buďto je to prorocký sen, nebo ne, ale v tomto případě to byl sen prorocký. Jenže třeba moje máma, tak ta to věděla, že odejde.
Když jsme zase u ní, tak jaký nejhezčí zážitek, který vás nejvíce ovlivnil a na který nikdy nezapomenete, se vám vybaví?
No, tak těch byla spousta. Ona byla velká komediantka, vždycky bavila společnost a byla s ní velká legrace. Ale co si dodnes pamatuji, je to, jak se dříve čarovalo v mém dětském pokojíčku, než si naši koupili dům. Takže když mi bylo asi třináct, tahala si klientky do mého pokoje, protože neměla kde jinde čarovat. No a právě to mě hodně ovlivnilo a pak sabaty, na které mě brala.
Jakou nejlepší radu do života jste od ní dostala?
Nejlepší rada do života, kterou jsem od ní dostala, a věta, kterou používám, když se jedná o muže a on mě naštve, zní: „Drahoušku můj, uvědom si, že bohové se nekritizují, bohové se vzývají.“ A to mě vždycky uzemní. Protože muži se nekritizují a říká se jim: „Ó můj bože.“
A jak ono zmíněné čarování ve vašem pokojíčku ovlivnilo vaše dospívání? Jak vás na základě toho vnímalo vaše okolí?
Na základce to nebylo nic moc, ba naopak celkem průser, že jsem byla jiná. Vyrůstala jsem v Chomutově, což je malé město, takže buďto se nás lidé báli a nenáviděli nás, nebo nás vyhledávali. Ale na střední se to změnilo, to za mnou začaly spolužačky chodit pro radu. Každopádně každý nakonec alespoň jednou skončil u našeho čarodějnického stolu, takže na mě vlastně spíše koukali s obdivem.
Kdybyste měla říct, co vás na vaší práci nejvíce baví, tak co by to bylo?
Určitě v první řadě rozmanitost lidských příběhů, jak je každý lidský život naprosto jiný a originální. Nejvíc mě na tom všem pak fascinuje u lidí, kteří si sáhnou na úplné dno a prožijí si opravdové tragédie, to, jak toho paradoxně nejvíce dokážou.
Co si myslíte o tom, že osud máme předurčený a že se nedá změnit?
Na tohle téma je napsána spousta knih a mnoho filozofů se na tuto věc ptalo. Já tvrdím, že osud je alibismus, narodíme se sice s určitou genetickou výbavou, takže někdo je výborná matka, jiný má dar slova a tak dále, takže každému z nás něco „sudičky“ do vínku daly, ale jak s tím darem naložíme, je na každém z nás. Každý se narodíme s nepopsaným čistým listem a mnohdy naše špatná rozhodnutí můžou ovlivnit náš život. Není to pak ale vinou osudu, nýbrž našeho vlastního rozhodnutí, za které si vždy neseme následky. A obviňovat z toho boha nebo osud je čistý alibismus, kdy se za ně schováváme. Musíme si přiznat, že jsme to prostě podělali sami, což se v životě prostě stává, ale vždy tomu předchází naše volba.
