2°C
Nakoupit si při cestě z práce nebo se projet MHD. To je běžná rutina většiny z nás, ne však pro lidi trpící panickou atakou. Jak vypadá život s ní, v deníkových zápiscích vysvětluje spisovatelka Alžběta Bublanová, která svůj první záchvat zažila před deseti lety. „Pamatuji si tu chvíli naprosto přesně. V práci se mi udělalo špatně a neuměla jsem to pojmenovat. Zašla jsem za kolegyní, jestli mi může na to dát prášek, ale ta nevěděla jaký a nedokázala mi pomoct. Tím jsem začala ještě víc panikařit, až mi přivolali sanitku. Byla jsem tenkrát přesvědčená, že to je infarkt a že umřu. V nemocnici pak samozřejmě zjistili, že infarkt nemám.“
První záchvat přišel jako blesk z čistého nebe?
Odjakživa jsem úzkostný člověk a v některých situacích jsem se vždycky bála. Nikdy jsem se ale nemusela s psychickými problémy léčit. Den před atakou jsem byla v hospodě a s manželem (tehdy ještě s přítelem) jsme se navíc pohádali. Myslím si tedy, že spouštěčem byla kombinace psychické nepohody s alkoholem. Dlouhodobé příčiny jsem ale rozkódovala až později při terapiích. Panická ataka vás na ně v podstatě upozorní. Když se například necháváte příliš semlít šéfem v práci, tak to ve vás kypí, až to nakonec bouchne. U úzkostných lidí, jako jsem já, to pak může vyústit v ataku.
Co se při tom ve vás odehrává?
Najednou se vám začne motat hlava a přivalí se vlna silné úzkosti. Nemůžete dýchat, srdce vám buší. Jsou to projevy, které vás připravují na boj nebo útěk. Máte pocit, že umíráte. Jde o to, že špatně vyhodnotíte situaci, ve které vidíte ohrožení vašeho života, stačí, když vás někde píchne, nebo vám klesne tlak. Váš mozek špatně rozkóduje daný stav a tím, že panikaříte, tak ataku ještě více přikrmujete.
Mění se jejich podoba a situace?
Před deseti lety to byly hodně intenzivní záchvaty, kdy jsem si volala záchranku, nebo jsem si musela vzít Xanax na uklidnění. Pak to přešlo. Jednak proto, že jsem s tím začala pracovat na terapiích a pak jsem otěhotněla, takže jsem měla najednou jiné starosti. Nicméně se ataky v průběhu života vracejí, nevymizejí. Před dvěma lety se zase vrátily s velkou intenzitou. Například, když jsem šla do obchodu. Stačilo pár kroků z baráku a všechno se ve mně sevřelo. I když jsem už dávno věděla, o co jde, panika je chytrá a dokáže vás zblbnout. Třeba jsme byli s manželem na procházce, šli jsme kolem řepky a já si vsugerovala, že mám na ni alergii, a proto se mi hůř dýchá. Začala jsem vyšilovat, že se dusím. On mi řekl, že to je panika, ať si vezmu prášek na uklidnění, a přešlo to.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
