1°C
Nedávno jste byla v Ostravě, co jste tam dělala?
Měli jsme tam s kapelou zkoušku. Většina muzikantů už covid prodělala, já nějaké protilátky taky mám, a protože jsme se dlouho neviděli, zahráli jsme si spolu, a zahájili tak sezonu 2021, i když bez lidí. A potom jsem jela k Adamovi (kapelník Adam Pavlík, syn Ivo Pavlíka a Věry Špinarové) na jeho nový barák. Byla jsem ho zkolaudovat. A tam jsme si trošku zavzpomínali.
Takže dům už je postaven? To je skvělé!
Domeček je krásný, nicméně okolí je zatím neupravené a Věřin pes Nero, kvůli kterému ho Adam stavěl, musí v tom bahně vydržet, než se zasadí tráva a všechno upraví.
Už jste ho seznámila se svým kníračem Edou?
Zkusili jsme to, ale málem to dopadlo tragicky, protože Nero není zvyklý na jiné psy. Ještě, že měl náhubek!
Nedávno jste hlídala nějaké dítě, o koho šlo?
To byl syn mého synovce. Ale dětí mám kolem sebe víc. Po Ivošovi jsem zdědila široké příbuzenstvo. A vždycky jsme se k sobě chovali pěkně. Jednu dobu jsem měla dokonce lepší vztahy s jeho rodinou než s vlastní.
Jak to?
Když se teta dozvěděla, že se rozvádím se svým prvním manželem, tři roky se mnou nemluvila. Poté, co mi v jedenácti zemřela maminka, stala se mojí opatrovnicí, a o třicet let starší Ivoš byl v jejich očích partner spíš pro ni. A nakonec se z nich stali parťáci! Pokaždé, když k nám přijela na návštěvu, dlouze si spolu povídali. Hlavně o svých chorobách a lécích. (smích)
Komu patří ty další děti, které hlídáte?
Ivoš má kromě Adama ještě dceru Ivonu z prvního manželství. Je jenom o čtyři roky starší než já. A ta má Kubu a Lucku, a ti už taky mají každý dva potomky. S Kubou jsem dokonce kdysi zpívala v televizi. Je celý Ivoš, humorem i muzikantským cítěním. A jeho děti mě milují. Na Vánoce jsem za nimi měla jet do Lanškrouna, ale protože jsem se setkala s covidem, zůstala jsem raději doma. Takže máme opravdu nadstandardní vztahy, a já tím pádem tři vnuky a čtyři pravnuky.
Chováte se k nim jako vlastní babička a prababička?
Ano, ale říkají mi Heidi. Sice se nevídáme tak často, ale telefonujeme si. A když je nějaká oslava, jedu já za nimi nebo oni za mnou. Říkali mi, že kdyby mě Ivoš neměl, tak by se možná ani tak vysokého věku nedožil. Já o něj opravdu pečovala, mám to v povaze. Možná jsem někdy starostlivá až moc. Ale na jeho adresu musím říct, že až do svých osmdesáti byl jura.
Byl hlavou rodiny, staral se o mužské věci. Věděla jste si bez něj rady, když pak odešel?
On mě na to dlouhodobě připravoval. Ukazoval mi, jak se napouští voda do plynového kotle, jak vyměnit pneumatiku, dolít olej do auta a spoustu dalších věcí.
Kdy to s ním začalo jít z kopce?
Pozdě, i když je pravda, že chlapi umírají s každou rýmičkou. Když jsme třeba kupovali auto, odmítl čekat. Říkal: „Chci ho hned, protože tohle je moje poslední.“ A přitom těch posledních bylo ještě deset. Znala jsem jeho humor, věděla jsem, že to tak nemyslí, ale asi mu někde vzadu v hlavě sedělo, že tu nebude pořád. A já jsem postupně přebírala i manažerskou roli. On se pak už o naše kšefty nestaral, nevěděl ani, kam jedeme. Naložila jsem ho do auta a vyrazili jsme. Péči o domácnost a další věci jsem už všechny měla na starosti posledních deset patnáct let já.
Nebylo by vzhledem k jeho věku rozumnější nechat ho doma a netahat ho po vystoupeních?
Takovou věc bych mu nikdy nemohla udělat, musel by s tím přijít sám. A on si o to nikdy neřekl. Ještě pět dní před smrtí byl se mnou na kšeftu na Slovensku. Byl zdrchaný, ale nikdy by nepřiznal, že už nemůže. Já jsem si dokonce toho psa, co teď mám, začala shánět už za jeho života, protože jsem si myslela, že jednoho dne přijde a řekne: “Mně je dneska nějak blbě, já nikam nejedu.“ Ale on potřeboval lidi, být v centru dění. Proto jsem to nikdy nahlas nevyslovila, věděla jsem, že bych ho tím ranila.
Co byl tedy váš největší problém po jeho smrti?
Na spoustu věcí jsem byla připravená a uměla leccos zařídit, ale dlouhou dobu mi chybělo, že se s ním nemůžu poradit, jestli jít touhle cestou, nebo jinou, udělat tohle, koupit tamto… Věřila jsem mu, byl hlavou rodiny. A já krkem, který jí hýbe. Ale na druhou stranu, vždycky jsme se domluvili na kompromisu, který vyhovoval oběma. A jeho doporučení byla pro mě směrodatná. Ta jsem zprvu strašně postrádala, dodneška jsem v tomhle směru trošku marná. Třeba teď jsem se rozhodla, že si zrenovuji barák. Hrubou představu o tom mám, ale potřebovala bych s někým dořešit detaily.
Copak nemáte žádné kamarády?
Mám, ale ne takové, od kterých bych si nechala radit. Naštěstí se můžu obrátit na synovce a jeho partnerku. Oba pracují ve firmě, která se zabývá stavbami a přestavbami. Když něco řeším, napíšou mi: „Chceš to takhle, nebo jinak?“ A já odpovídám: „Nevím. Nechám to na vás.“
Co vás vede k rekonstrukci? Chcete z domu odstranit bolestné vzpomínky?
Ne, my jsme tam s Ivošem žili rádi a já touhle přestavbou nechci začít nový život. Ale ten dům bude mít příští rok dvacet let, tak si myslím, že on i já si už zasloužíme trošku refresh.
Vy ale vypadáte skvěle, zub času na vás žádné stopy nezanechal.
Zanechal, ale když se načančám, tak to jde. (smích)
A jak to máte s novou známostí?
Já už to nechci říkat, protože pak je to katastrofa, kdo všechno se mi ozývá, ale ano, už jsem ve stadiu, že neřeším, že jsem měla šestatřicet let jednoho chlapa a žádný jiný nebude.
A takové stadium jste měla?
Měla. Ale tři a půl roku je dostatečná doba, aby to člověk přehodnotil. Už jsem si to v hlavě přepnula. Přestože Ivoše budu milovat pořád, poněvadž to byl můj osudový chlap, dovedu si konečně představit vedle sebe někoho jiného. Ale nejsem si úplně jistá, jestli chci vážný vztah.
Takže by to měl být kamarád s výhodami?
Možná, sama nevím. To se nejspíš uvidí ve chvíli, kdy někoho poznám. Zatím to nechávám otevřené.
Jak by měl vypadat?
Vysoký a udělaný, pořádný chlap. A měl by mít trošku smysl pro humor, protože jsem docela veselá osoba a nevím, jestli bych se sucharem vydržela. Když jsem byla naposledy v Lanškrouně, soutěžili jsme, kdo z nás pozná hranou písničku. A Péťa, manžel Ivošovy dcery, říká: „Ty si musíš najít chlapa se Shazamem.“ To je aplikace na rozpoznávání songů. Tak asi jo. I ta hudba hraje roli, měla by se nám líbit podobná. Takže jsem teď taková rozpolcená. Na jedné straně jsem tomu nakloněná, ale kde chcete někoho sbalit, když je všechno zavřený? A na seznamku se svým jménem nepůjdu.
Tak na základě těch rozhovorů, které poskytujete, by se někdo objevit mohl.
Ti se mi ozývají.
A co nabízejí?
Nevšední zážitky, třeba. (smích)
No vidíte! Mohla jste si zpříjemnit lockdown. Jak ho snášíte?
Je to už rok, co jsem se vracela s kamarádkou z lyžování, přejely jsme hranice, dvě hodiny nato je zavřeli a vyhlásili nouzový stav. A já jsem šla do karantény. Sama od sebe, protože jsem se venku setkala i s lidmi, kteří byli i v Itálii. Zůstala jsem doma a chodila jenom s Edou do lesa. Samozřejmě v roušce, kterou jsem si ušila. A od té doby jsem nebyla nikde. Ani v tom Chorvatsku, protože jsem zodpovědná. V září jsem pak chvilku pracovala, jezdili jsme s kapelou, a od října zase sedím doma na zadku. Trvá to už dlouho a nikdo nemá pořádný plán, co dál. Ministr zdravotnictví řekne, že to bude buď horší, nebo lepší, nebo stejné. Takovou informaci nechci slyšet. Restrikce chápu, nosím respirátor, i když ne v lese, protože tam posiluji imunitu tím, že dýchám čerstvý vzduch, ale chtělo by to nějakou vizi.
Už jste přemýšlela, co byste dělala, pokud byste nemohla zpívat?
V té první vlně mě to ještě vůbec nenapadlo, věřila jsem, že to jednou skončí. Samozřejmě chci zpívat pořád, i kdyby to mělo být amatérsky nebo nějak omezeně. Ale než se ta ekonomika nastartuje a lidi přestanou mít strach stýkat se, bude to chvíli trvat. Takže jsem už domluvena s kamarádkou, že v létě nastoupím jako brigádnice do její kavárny u nás v Uhříněvsi. Samozřejmě pokud ji bude moct otevřít. Všechny tam už znám, tak si s nimi ráda pokecám. Řekla jsem jí: „Je mi jedno, kolik mi za to dáš, protože já sem nejdu kvůli penězům, ale abych byla s lidmi.“ A pak se uvidí. Ale chodí mi taky nabídky, abych se stala tváří nějakých produktů a zároveň v tom oboru trochu podnikala, tak se možná vrhnu i na něco úplně jiného.
A co to divadlo? Vždyť zkoušíte hru.
To je pravda, začali jsme zkoušet zájezdovou hru Jsem krásná. Je o stárnoucí herečce, která má poslední šanci dostat se na vrchol a věta „jsem krásná“ tam zazní často. Je to proložené hašlerovkami a operetními melodiemi, ale nejde o muzikál. Napsala ji Monika Brabcová a je jen pro tři lidi. Přitom já hraji tu uvadající herečku.
To musí být těžké, když s činohrou nemáte žádné zkušenosti.
Těžké to je, ale vystupovala jsem v muzikálech, kde jí bylo dost. Třeba v Jeptiškách, které dávali asi rok a půl u Grossmannů. To byla nejnáročnější role, jakou jsem kdy měla. Musela jsem hrát, zpívat, tancovat a stepovat. Bohužel jsem z toho trošku vypadla a tady je té činohry opravdu moc. Moje postava začíná pětistránkovým monologem. A ještě horší jsou ty konverzační dialogy, tam to mezi námi musí pinkat. Ale věřím, že to zvládnu.
autor: Ivana Bachoríková
Heidi Janků se loni svěřila, že v karanténě přibrala:
