4°C
Zpívat na pohřbu Miroslavu Ondříčkovi musela být pro vás obrovská pocta. Jak se to vůbec přihodilo?
Byl to obrovský zážitek, slovy nepopsatelný. A bylo to celé tak propletené… Moji rodiče se přátelili s jednou rodinou, chodívali s nimi na taková setkání spojená s večeří, kde bývali mimo jiných lidé z rádia Svobodná Evropa, například Lída Rakušanová. A taky pan Ondříček se svojí manželkou Evou, se kterou jsem později jezdila na koních. Pana Ondříčka jsem tolik neznala, ale vždycky jsem si ho moc vážila za to, co vytvořil s Milošem Formanem. Fascinovalo mě, jak prorazili ve světě a natočili jedny z nejkrásnějších filmů světové kinematografie. To je prostě úžasný. Bylo mi čtrnáct patnáct, když jsem ho zaregistrovala, i rodiče byli potěšeni, že ho mohou poznat osobně. Táta se o film hodně zajímal, jako mladý se k němu dostal blíž, takže si měl s panem Ondříčkem o čem povídat.
A dál…
Když za pár let táta odešel a po něm i pan Ondříček, zavolal mi zničehonic jeho syn David a Petr Ostrouchov. Samozřejmě jsem Davida znala, věděla jsem, že je filmovým režisérem, i to, že žije s Marthou Issovou, kterou mám hrozně ráda. A David mi řekl: „Měl bych na tebe prosbu. Chci, abys zazpívala na tátově pohřbu Aquarius (árie z muzikálu Hair natočeného Formanem a Ondříčkem – pozn. red.).“ Moje prvotní reakce byla, že zešílel. Povídám mu: „To je taková síla, ta písnička! Nejenže je šíleně těžká, ale pro ty lidi to bude nápor, který nevydrží! Zkolabují, protože je to rozloží na atomy. Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Ale on trval na svém. Tak jsem řekla, že mu to přání splním. Jenomže jako naschvál jsem ten den křtila svoje druhé sólové album a do toho brala antibiotika. Ale nějak jsem to odzpívala. A ten zážitek byl mocný. Druhý den zazvonil u dveří messenger a přinesl mi květinu se vzkazem: Moc ti děkuji, David.
Kde se konalo to poslední rozloučení?
V katedrále na Vyšehradě. A byly tam všechny osobnosti kultury…
Ale pan Ondříček nebyl váš osobní přítel, tím pádem vás to nejspíš emočně tak nestravovalo.
To nehrálo roli. I tak jsem trpěla. Byla jsem u odcházení svého otce a taková věc ve vás navždy zůstane. Měla jsem to navíc spojené s tím, že jsem si je pamatovala dohromady, takže jsem to strašně prožívala. A do toho jsem ještě kojila Lauru, takže jsem byla úplně vyřízená. Ale když na to dnes vzpomínám, uvědomuji si, že ve mně bylo i cosi pozitivního. Takový ten pocit, že dělám něco dobrého a pěkného pro člověka, který si to opravdu zaslouží. Převážila ve mně snaha povznést se nad všechno, poslat mu tenhle vzkaz a vyprovodit jeho duši vzhůru.
Pak už jste nikdy na žádném pohřbu nezpívala?
Ne. Tam šlo o to, že Aquarius je skvělá písnička, má obrovskou symboliku a pan Ondříček byl taky skvělej, ve své profesi. Navíc mě o to požádal David, milý a srdečný člověk. Za takových okolností nemůžete říct ne. Pak jsou samozřejmě situace, kdy ne řeknete vždycky.
Jak to, že táta dělal u filmu?
Pohyboval se kolem něj, když byl mladý, ještě než začal s muzikou. Bylo mu asi patnáct, když se ho soused z baráku zeptal, jestli by nechtěl jít k nim na brigádu. Tátu to strašně zajímalo. A ten člověk mu řekl, že zná někoho z barrandovských ateliérů a že tam shání rekvizitáře. Myslím, že se pak vypracoval i trochu výš, a na jednom natáčení se dokonce potkal s Janem Werichem. A pan Werich mu říká: „Co tady děláš? Hraješ hezky na kytaru.“ Táta: „Jé, tak děkuju. Vadí vám to? Já s tím přestanu.“ A on: „Ne, nevadí, akorát bys měl dělat radši muziku než rekvizitáře.“ Táta si tam ve volných chvílích brnkal na kytaru. Když byl nějaký časový prostoj, skládal si písničky. Ale byl zapálený nejen do hudby, i výtvarno ho zajímalo, chtěl jít na grafickou školu… Byl hrozně šikovný.
Vy jste taky. Už si píšete vlastní písničky!
Pomalu se učím. Nedávno slyšel nějaký můj pokus Roman Holý a povídá: „Určitě ji dodělej, je to perfektní. Akorát že ji máš v durové tónině, která je považována za optimistickou, na rozdíl od mollové, která je spíš smutná. A ty máš text, který je velmi přísný, k zamyšlení, tak pokud si za ním stojíš, předělej to. Zatěžkej to ještě tím, že změníš durovou tóninu v mollovou.“ Tak jsem to udělala a je to špičkový. To jsou věci, kterých si člověk sám nevšimne.
A to jste psala písničku pro Monkey Business?
Ne, pro sebe. Po dvaceti letech zpívání si konečně píšu vlastní věci. Hurá jupí jou! Oprostila jsem se od toho, že k tomu někoho potřebuji. A hrozně mě to baví, v něčem mě to strašně naplňuje. Jde to ale mimo Monkey Business. Tam je výhradním autorem Roman, který je kapelníkem. „Mankáčské“ písničky jsou otiskem jeho světa a myšlenek. A já jsem najednou pocítila, že bych se měla ještě dovzdělat, proniknout do hudby hlouběji, ne jenom čekat, až mi někdo něco pošle a řekne, ať to zazpívám. A k tomu mi slouží vlastní múza a moje písně.
Není ten Roman nějak moc chytrý?
Každopádně je to člověk, který toho má hodně za sebou, takže opravdu může radit druhým. Nakonec, máte právo si to udělat, jak chcete, on jenom dává doporučení. Někdy je rázné a jindy ve stylu „vyber si“. I díky jeho bohatým zkušenostem mají „Mankáči“ takový zvuk a naše písničky jsou tam, kde jsou.
Zatím si ty svoje ukládáte do šuplíku. Plánujete, že by z nich Roman jednou vytvořil další desku? Produkoval už vaše předchozí sólová alba.
V podstatě ano. Teď ale není ta správná doba něco vydávat. Každý má dost starostí, aby se vymotal z nějaké svojí situace a zuby nehty udržel určitý životní standard. Ale ono na to dojde. Za pár let mi bude čtyřicet, tak si myslím, že do té doby ji dodělám.
Měla jste vážně zlomenou nohu, už je v pořádku?
Není a nikdy nebude. Některé železo v ní zůstane napořád a jiné by se mělo časem vyndat. Ale snažím se žít jako před tím. Jenomže když lékaři řeknete, že jste byla na lyžích a že to trošku bolelo, kouká na vás, jako byste se zbláznila. Bylo to fakt ošklivý. Pamatuji si to jako v nějakém deliriu. Přišel doktor a řekl: „No, to je něco! Taky byste o tu nohu mohla přijít!“ Ale myslím, že mě jenom strašil, abych nedělala kraviny a dodržela rekonvalescenci. Nedávno jsem ale začala znovu jezdit na koni a noha zatím drží.
Jak se vám to stalo?
Šla jsem s odpadky, uklouzla na papírové krabici a zasedla si nohu tak nešťastně, že jsem ji měla celou otočenou dozadu. Nejblběji, jak to šlo. Bylo to fakt hrozný. Ale už je to za mnou.
autor: Ivana Bachoríková
