5°C
Sama si prošla anorexií, ale nečerpá jen z vlastních zkušeností – je zároveň inženýrkou v oboru výživy. Skvěle vaří a peče, což v redakci moc dobře víme. Karolína je současně naše kolegyně, pracuje jako editorka webu Recepty.cz. Její blog najdete na adrese www.karolinafour.cz
Co pro tebe znamená jídlo?
To je strašně těžké. Jídlo jsem měla ráda už od malička, ale teď, když se mu věnuju i profesionálně, tak nejdu jen po jeho chutích a po objevování nových pokrmů, ale hodně přemýšlím i o jeho vizuální stránce.
A hodně přemýšlíš i o jeho složení. Tvůj blog vyniká nejen hezkými fotkami u receptů, ale publikuješ i různé praktické rady – jsi totiž vystudovaná inženýrka v oboru výživy a kvality potravin.
Ano, ale původně jsem chtěla jít na žurnalistiku nebo scenáristiku a ke studiu svého oboru jsem se dostala úplnou náhodou. Dodnes to mé impulzivní rozhodnutí nechápu, jakkoliv jsem za ně ráda. Na střední škole mi chemie vůbec nešla, takže první rok pro mě byl naprostý horor. Všechno jsem se musela učit od začátku a proseděla jsem hodiny nad chemickými rovnicemi. Ve finále jsem i přes složitější start dotáhla studium s červeným diplomem, proto vždycky v legraci podotýkám, že moje budoucí děti mi jen těžce namluví, že jim něco do hlavy neleze (smích).
Na druhou stranu musí být velká výhoda, že vycházíš z odborných poznatků, zatímco řada holek se stresuje jídlem třeba kvůli tomu, že teď na Instagramu letí nízkosacharidové diety, gluten-free a podobně. Co ty si o těchto směrech stravování myslíš?
Přijde mi dobré vzít si z každé té diety něco. Neodsuzovala bych je šmahem, protože tyto diety jednak vylučují ty nejhorší prasárny, jako jsou fast foody, jednak většinou také člověka vedou k tomu, aby se zaměřil na čerstvé potraviny, jedl více zeleniny, zařadil luštěniny nebo objevoval i jiné obilniny, než je pouze pšenice. Současně si ale myslím, že jít z extrému do extrému není dobré. Ale tyhle moderní diety nepřinesl Instagram, byly tu už před dvaceti lety, před deseti lety, je to pořád stejné, jen dnes mohou ovlivnit prostřednictvím sociálních sítí víc lidí.
Alespoň o tom teď píšeš ty na svém blogu s podtitulem Nejez blbě. Jak ses k jeho psaní dostala?
Psát jsem ho začala zhruba před čtyřmi lety, ale první food blogy jsem objevila už mnohem dřív. Tehdy se mi zalíbila myšlenka, že někdo vaří a peče a sdílí to s ostatními. Jenže já v té době neuměla ani jedno, takže první pokusy byly spíš hezké než jedlé. Nejvíc to odnášelo moje okolí, které to muselo ochutnávat.
Zlom nastal před čtyřmi lety, kdy jsem odjela do Norska a celé léto tam jako dobrovolník řídila chod jedné umělecké kavárny. Majitelka byla bohémská výtvarnice a často mě tam nechávala samotnou, takže jsem pak třeba vymýšlela a vařila balkánské menu pro sto padesát lidí na místní festival a podobně. Pekly se tam čtyři typy dortů a jeden kváskový chléb, které byly tak vyhlášené, že k nám lidé vážili i hodinu cesty. Tam mi došlo, že takový cheesecake chci ukázat také lidem u nás, takže jsem si tam během pobytu založila blog. Pomohlo i to, že jsem byla dál od obav, co o mně řeknou lidé, spolužáci a rodina, že se takhle veřejně odkopávám. Mimochodem, ten cheesecake je na mém blogu stále jedním z nejoblíbenějších receptů.
Když se podívám na fotografie tvých pokrmů na Instagramu, je to pastva pro oči. Zároveň nemáš ráda stravovací extrémy. Dokážeš si tedy užít jídlo i jako čirý požitek?
Teď už ano, ale zpočátku to bylo těžké. Když jsem se svými pokusy o hubnutí došla k anorexii, zrovna jsem nastupovala na školu. Během celého studia jsem se pak snažila najít pomyslnou rovnováhu. Nakonec jsem pochopila, že když budu mít pravidelný pohyb a jíst primárně kvalitní a zdravé suroviny, tak je to v pohodě. Pak je jedno, že sním jednou za měsíc hranolky z mekáče. Řídím se heslem: Neexistuje špatná potravina, ale špatné množství. Není to tak, že jeden den ujedete a druhý den jste tlustí. Tloustnutí je časově stejně náročné jako hubnutí a je to odraz dlouhodobého životního stylu. Navíc když si něco odpíráte, tak máte větší sklony k tomu, že potom ujedete pořádně. Důležité je uvědomit si, že nejde žít jen s omezeními a podle tabulek.
Na to ovšem člověk také nepřijde ze dne na den…
Ano, i u mě to byla dlouhá, několikaletá cesta od hladovění k pokusům jíst normálně až po přejídání. Musela jsem dojít do stádia, kdy jsem sama se sebou spokojená, smířit se s tím, že to, co dělám pro své tělo, je maximum. A pokud ani přesto nebudu superštíhlá, tak to tak má být a je to v pořádku.
Na svém blogu a Instagramu se svěřuješ i s hodně osobními pocity. Nebojíš se, že si to přečtou i lidé, kteří tě znají?
Snažím se o tom radši nepřemýšlet. Což je čím dál složitější, protože mě občas někdo zastaví v práci, že začal sledovat můj blog, a samozřejmě ho čte i moje mamka. Ale jelikož jsem se rozhodla o těchto věcech mluvit, už jen z důvodu, že vím, jak klikatá cesta vedla k osvobození a k tomu, jak žiju teď, tak jsem chtěla svým čtenářům předat i určitý návod a podpořit je, že spousta věcí se dá změnit. A k tomu otevřenost zkrátka patří.
Celý rozhovor najdete na webu Ženy.cz ZDE
