2°C
Sestava kapel a projektů, které jste vyzval ke spolupráci, je hodně svěží, všechno to jsou neotřelá jména, mnohdy širší veřejnosti neznámá. Není to riziko obklopit se skupinami jako Mucha nebo Korben Dallas?
Mně se všichni, kteří v tom projektu jsou, jako umělci líbí. Představují pro mne svěží vítr. Nevěděl jsem, jestli moji nabídku přijmou, ale všichni na to kývli, což je fajn. Pochopitelně bylo pár lidí, kteří nakonec neměli čas. I mně se stává, že musím odmítnout spolupráci, protože bych pak neměl čas na vlastní tvorbu.
Některé coververze se hodně povedly. Co s nimi bude dál kromě toho, že je vaši hosté odehrají na turné?
Všechny písně vyjdou na vinylu, který jsme k tomu projektu připravili. Taky se objeví v digitální podobě, nejspíš to dáme na internet ke stahování. Pak už si asi nahrávky budou žít svým životem.
Před dvěma lety jste se dali znovu dohromady s Lucií. Splnil ten reunion to, co jste si od něj sliboval?
Já vlastně nic nečekal. S návratem Lucie to bylo tak, že jsme vymýšleli různé varianty, jak tu kapelu znovu rozpohybovat, ale problém byl na straně Roberta Kodyma, který dlouho nekomunikoval. Dokonce jsme chtěli udělat koncert Lucie bez Kodyma... Nakonec se ale ozval, sedli jsme si ke stolu a zjistili, že příčiny, proč jsme spolu tak dlouho nemohli spolupracovat, už jsou pryč. Dostali jsme zrovna nabídku udělat mejdan pro Kellnera, což jsme odehráli a překvapilo nás, jak snadno, program jsme měli nacvičený za deset minut. Kapela prostě začala hned šlapat, tak jsme si řekli, proč neudělat šňůru.
Vzdálili jste se za ta léta se spoluhráči z Lucie, třeba i lidsky?
Myslím, že člověk se tak od pátého roku věku moc nemění. V Lucii jsme zůstali stejní, ale je sranda pozorovat, jak u každého z nás jeho hlavní povahové rysy... jak to říct... správný výraz je asi „bytní“. Každý zůstává originál, povahové rysy ale fakt bytní.
Co vám po letech s Lucií přijde jako nejzábavnější období v historii kapely?
Asi to, jak jsme – neznalí psychologie – jezdívali na společné dovolené. To ještě zhoršovalo stav, kdy jste s někým dost intenzivně spoustu let. Po takové době vám začne i kámoš lézt na nervy, byť byste ho jinak miloval za hrob. Takže jsme jezdili s kapelou do zahraničí, že tam třeba něco uděláme. Ale stejně jsme tam nakonec byli každý sám. Jednou jsme se s novinářem Honzou Dědkem vydali do Kostariky, chtěl tam sepsat o Lucii knížku. Snažil se, ale nakonec jsme s ním ani nechtěli mluvit. Nebo jsme odjeli do Thajska, původně psát písničky, ale jediné, co tam vzniklo, byl začátek písně Kengi nahraný na diktafon Marka Minárika. Tenkrát se mi mnohokrát zdálo, že jako kapela nefungujeme, ale s dnešním odstupem je vidět, že mezi námi nějaká chemie vždycky pobublávala.
Ve vaší kapele David Koller & Band hraje i váš syn Adam, jak jinak, na bicí. Jste rád, že se potatil?
Ale jo, beru to jako řemeslo, i když někdy mi přijde legrační, že se bavíme o stejných věcech. Pomáhá mi s kapelou, stará se o facebook a domlouvá věci, na které nemám čas ani náladu. Mám ještě další dva syny, snažím se, aby i je muzika bavila, aby ji nebrali jen jako povinnost. Byl bych rád, kdyby pro ně hudba byla zábava a současně možnost, jak na sobě trochu dělat.
Adam v Show Jana Krause řekl, že už vás „přebubnoval“… Má pravdu? Jak ho jako zkušený hráč na bicí hodnotíte, je fakt lepší?
Technicky asi lepší je, ale já si pořád myslím, že v muzice jde i o vcítění se, bubeník by měl podpořit to, co je v písni důležité. Vymyslet dobrý groove je těžký, respektive zahrát ho tak, aby vás pokaždé nakopnul. Na to žádná technika nestačí – to bych Adamovi vzkázal...
Netajíte se ani názorem na stávajícího prezidenta a nové prezidentské volby jsou tu cobydup. Jak porazit Miloše Zemana?
Myslím, že už se dávno porazil sám. A nevěřím tomu, že je v téhle zemi padesát tři procent dementů. Doufám, že lidi zas nezapomenou, jaký je to podvodník, když před volbami řekne, že má rád tlačenku a pivo. Tak to už snad nezabere.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.
