3°C
Hana Zagorová vydává u příležitosti svých kulatých narozenin nové album a ve stejný den, kdy je oslaví, vyprodala – pokolikáté už? – pražskou Lucernu.
Vaše nové album se jmenuje O Lásce. Umělcům se někdy stává, že v jejich žebříčku hodnot stojí výš než láska úspěch. Jakou roli sehrála ve vašem životě?
I kariéra může být pro někoho láskou. Vlastně všechno může být láska, jde o to, jak si to vyložíte. Moje deska se jmenuje O Lásce a píše se to s velkým L. Název vychází z písničky Ondry Brzobohatého, který v textu píše o lásce jako o zhmotněné osobě.
Na sklonku minulého režimu jste podepsala petici Několik vět a z miláčka národa jste se náhle stala personou non grata. Bála jste se tehdy o kariéru?
Bála. Ale nikdo mi nedržel ruce za zády, nepodepsala jsem nic, s čím bych nesouhlasila, co bych podepsat neměla nebo nemohla. Jen jsem netušila, že postih bude tak rychlý. A tak radikální.
Jaký to mělo vývoj ve vašem případě?
Přišla změna režimu a vše bylo rázem jinak. Ale než se tak stalo, říkala jsem si, co budu dělat, že přece není možné, abych už nikdy nezpívala. Já své povolání opravdu zbožňuju. Tehdy jsem ale musela přemýšlet nad tím, čím se budu živit. Už jsem měla vymyšlený fešný pseudonym, pod kterým jsem chtěla psát televizní scénáře. No, nebylo to jednoduché období, o to senzačnější byla nečekaná změna, která přišla s listopadem 1989.
Pro řadu zpěváků včetně vás ale ta změna znamenala odliv zájmu fanoušků.
Totální odliv. Jenže já jsem v té době poznala Štefana Margitu a to byl vztah, o kterém jsem věděla, že ho nechci prošvihnout. Kvůli kariéře a práci jsem toho před tím prošvihla dost, a tak jsem si tentokrát řekla, že radši přestanu zpívat, než abych riskovala. Taky jsem najednou měla pocit, že už mám odzpíváno.
Když jste mluvila o tom, že jste přestala zpívat, abyste vztah se Štefanem Margitou neprošvihla...
Spíš bych řekla – nepokazila.
Tak nepokazila... To jste měla na mysli manželství s Vlastimilem Harapesem, které skončilo taky pro vaši tehdejší pracovní vytíženost?
Promiňte, to už je moje soukromí, do toho bych se vůbec nechtěla pouštět. Bylo toho víc, co nedopadlo. Myslím, že je velmi obvyklé, když mají zpěvačky složité vztahy. Určitě jsou na tom hůř než zpěváci. Ti mají doma ženu nebo přítelkyni, která jim nachystá jídlo a vyžehlí košile. Ale zpěvačka? Její partner bude po dobu jejích koncertů těžko sedět doma a starat se o domácnost. A když si nebude moct svůj vztah užít, pozve raději na večeři kamarádku. No a je to!
Váš manžel Štefan Margita je z úplně jiného hudebního světa. Bylo to někdy vašemu vztahu na překážku?
Nikdy. Naopak, byla jsem překvapená, jak je ten operní svět veselejší než svět pop-music. I rivality je v něm mnohem míň. Operní scénu bych spíš přirovnala ke sportu. Práce je to těžší. Ve chvíli, kdy se popový zpěvák necítí zcela na sto procent, pomůže technika. V opeře vám ale nepomůže nic. Když jste indisponován, je lepší vystoupení odvolat, protože ty tři tisíce lidí v Metropolitní opeře opravdu neošálíte.
Paní Hano, celý život jste bojovala s těžkou nemocí. Říká se, že co vás nezabije, to vás posílí. Je pravda, že zdravotní strasti člověku nejen něco vezmou, ale i dají – i kdyby to byla jen významná životní zkušenost?
Řeknu vám, že takovou životní zkušenost bych si velmi ráda odpustila, opravdu velmi ráda. V každém případě vám nemoc udělá maglajz v životních hodnotách, což je asi to plus. Je zvláštní, že zatím kdokoli z mých známých, kteří nějak onemocněli a došli do stadia uzdravení, říkal úplně to samé – mluví o přeskupení žebříčku svých priorit. Nejspíš je to tím, že když člověku není dobře a nemůže nic dělat, má víc času přemýšlet o svém bytí.
Celý rozhovor a další články najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine, které je k mání na stáncích:
