2°C
Když se řekne fotbal, co si představíte?
Vyrůstala jsem jen s tatínkem, který byl fotbalový trenér, a s babičkou, která pracovala na fotbalovém stadionu. Fotbal byl úplně všude a nejdřív jsem ho nesnášela. Nakonec jsem u něj ale skončila, živí mě a mám svou práci ráda. Jsem ráda, že je práce mým koníčkem. Mám v tomto prostředí spoustu známých a i v soukromí fotbal řeším. Táta v tomhle prostředí také pořád pracuje, takže máme v tomto ohledu společnou řeč.
Míváte spolu hodně vášnivé diskuse?
S tátou se vídáme hodně málo – tím, že oba jsme dost rozlítaní, a když se vidíme, tak většinou mluvíme o něčem jiném než o fotbale. Ale samozřejmě když už máme všechno probrané, přijde nakonec i fotbal. Občas projevím názor, který se mu nelíbí, ale abychom se hádali, to ne.
Vychovával vás tatínek. Máte pocit, že lépe chápete muže?
To, co mě táta naučil – a od malička na tom trval – byla samostatnost a to, abych nečekala, že za mnou bude někdo pořád stát a zachraňovat mě. Tím pádem si dovedu s mnoha věcmi poradit sama. Od malička jsem chodila na úřady vyřizovat si různé věci. Táta mi dal papír a řekl: půjdeš tam a tam. A já kolikrát neviděla ani na přepážku. Tím, jakou práci dělám, jsem víc mezi muži, ale nedokážu říct, že bych si rozuměla víc s muži než se ženami. Ale můj nejlepší kamarád je chlap, takže možná přece jen víc s muži.
Jste tedy přesvědčena, že přátelství mezi mužem a ženou existuje i tehdy, když mezi nimi již nebyla jistá minulost?
Kdybych měla říct dva nejbližší lidi mimo rodinu, tak jsou to dva chlapi. To jsou mí nejbližší a přitom jsem s nimi nikdy nic neměla, známe se asi deset patnáct let.
Vytřela jste někdy svými fotbalovými znalostmi nějakému muži zrak?
Není to moc těžké. Jelikož jsem v tom prostředí celý den, mám informací mnohem víc než normální fanoušek, takže mám rozhodně větší přehled a není těžké někoho ohromit.
Chtěla jste někdy cíleně udělat na muže dojem a sbalit ho na fotbal?
To se mi asi ještě nestalo, že bych na fotbal někoho balila, ale možná to ještě přijde. Spíš se stává, že když sedím s nějakým mužem a nastane trapná chvilka ticha, tak se mnohdy najednou lidi začnou bavit o počasí, já začnu o fotbale, a to se většinou chytne, to je fakt.
Teď se připojíte k týmu fotbalistů, kteří nás budou reprezentovat na ME ve Francii. Je to poprvé?
Mistrovství Evropy je pro mě poprvé a beru to jako vrchol všeho, co jsem dělala, ale jinak jako reportérka s týmem cestuji docela často. Lítáme na zápasy evropské ligy a ligy mistrů a tak dále, a to mě hrozně baví. Poznáte totiž jak ten fotbal, tak to, jak média kolem fungují, a to je strašně zajímavé.
Když jsou muži v přesilovce, tak se občas zapomenou kontrolovat před tou jedinou ženou ve skupině a chovají se jako zvířátka. Jak to funguje tady?
Aby bylo jasno, tak já s týmem nejsem na hotelu. Vidíme se na letišti, kde se dělají rozhovory, pak nějak letadlem propluji mezi nimi, sednu si dozadu a pak se vidíme na předzápasovém tréninku nebo zase po zápase. Takže moc prostoru k tomu, aby se uvolnili a začali se nějak projevovat, není, nechodíme spolu kalit po zápase. Co se kolegů týče, tak ti jsou v pohodě. Já si s muži rozumím. Mám smysl pro humor. Lidi mě hrozně varovali a říkali mi, když jsem šla do České televize: "Počkej, ty si užiješ. Budou na tebe mít pořád nějaké narážky a chovat se jak prasata." Ale je to úplně v pohodě. Já si se vším dokážu poradit.
Nemusela jste si vydobýt svou pozici, nekoukali se na vás na začátku svrchu?
Přišla jsem do televize jako dcera trenéra a bylo vidět, že si říkají: „Tak se ukaž, holčičko.“ Tím, že jsem vydržela začátky, které jsou těžké v každé práci, dala jsem to a nenechala se odradit, tak jsme si nakonec sedli, zapadla jsem tam a teď jsem doufám plnohodnotným členem redakce.
Dovedete si představit, že byste seděla v redakci dámského časopisu?
Určitě, proč ne. Tím, že sleduji fotbal, tak to neznamená, že se nezajímám o ostatní věci. Když přijedu domů do Brna, tak si jdu sednout se svou kamarádkou a jejím přítelem a je vtipné, jak chvíli probíráme laky na nehty a chvíli rozebíráme Liverpool, což je oblíbený team jejího přítele. Musím se přeladit, ale dokážu klábosit i o věcech, jako jsou silonky a další holčičí věci.
Sportujete?
Jsem hrozný lempl a hrozně líná. Vždycky je možné si ten čas na sport udělat, když už si ho udělám, tak jdu běhat nebo si jdu zaplavat nebo jdu na kolečkové brusle. Miluji tenis a hrozně bych se ho chtěla naučit, zatím to není žádná hitparáda. Ale já sporty raději sleduji. Jsem takový blázen, že si raději našetřím a jedu na tři týdny do Austrálie na Australian Open nebo na zápasy NHL, protože mě to baví.
Když máte partnera a rozhodnete se vyrazit na podobnou dovolenou, co on na to?
Tak má smůlu a je doma. Já jsem v tomhle trochu divná. Já oznámím, že jedu. Mám ráda cesty, kdy jedu sama někam a na místě se seznámím a dám si třeba dva týdny v jazykové škole. Takhle jsem už byla asi třikrát. Dvakrát v Americe, jednou v Austrálii a hrozně mě to baví. Vždycky si to spojím se sportem: fotbalem, hokejem, tenisem, čímkoli. V podstatě jsem taková samostatná jednotka.
Jaké jsou tedy doma reakce?
Já potom posílám hodně fotky.
A jste tedy ochotná trávit pak aspoň společně víkendy?
To by asi bylo blbé, kdybych nebyla. To je jasné, že ano. Ale když se pro něco nadchnu, jako jsem se třeba nadchla pro Austrálii, což jsem plánovala asi půl roku dopředu, tak když partner vidí, jakou z toho mám radost a jak se těším, tak má taky radost a není to problém.
Dovedete si představit, že se věnujete něčemu jinému než fotbalu?
To je dobrá otázka, já vlastně vůbec nevím. Jsem čtyři roky v Praze a za tu dobu mi pár nabídek přišlo, ale vždycky se to motalo kolem televize nebo fotbalu nebo kombinace obojího. Možná za deset let bych si mohla představit sama sebe na postu tiskové mluvčí nějakého fotbalového družstva.
Když si představíte, že budete mít děti, budou to také malí fotbaloví fanoušci?
Doufám, že snad někdy budu mít děti, a doufám, že to bude kluk a můj táta bude mít konečně toho kloučka, kterého bude brát na fotbal a bude z něho vychovávat malého fotbalistu. Myslím, že byl asi trochu zklamaný, že se mu narodila holka.
Tak ale teď už je pyšný taťka, ne?
On od začátku nadšený moc nebyl, když jsem mu řekla, že se stěhuju do Prahy, nemám tam práci, ale něco zkusím najít. Bál se o mě. Na začátku, když jsem začala dělat to, co dělám, tak byl trochu skeptický, ale teď už je rád. Myslím, že každý rodič je rád, když dítě dělá něco, co má rádo, a je spokojené.
Říkala jste, že vás od malička učil samostatnosti, tak to vyšlo!
Je to pravda, to se mu vážně povedlo. Takže si za to vlastně může sám.
