2°C
Lucie Kolaříková v dětství trpěla pocity nízkého sebevědomí, s nimiž se však pojily i touha toto nastavení změnit a přesvědčení, že za vším tím utrpením se skrývá trochu jiná realita. Bezpečnější, klidnější a vyrovnanější bez potřeby se schovávat za nějakou image. Cesta za tímto snem byla poměrně trnitá. Lucie na ní nasbírala mnoho diplomů a certifikátů, které jí otevřely dveře pro kvalifikovanou práci s lidmi.
Na papíry a razítka však příliš nespoléhá. Naopak ji baví zkoumat syrovost života i všechny jeho proměny na vlastní kůži, bez nálepek a předsudků. Jak se smíchem říká: „Dost často si sahám do osobních hlubin a vím, že v té temnotě se skrývá ještě mnoho pokladů, které je třeba vytáhnout na světlo. Díky tomu už si nedělám iluze o tom, že proces seberozvoje by mohl skončit dřív než na smrtelné posteli. I tak se ale považuji za šťastnou, úspěšnou a především milovanou ženu.“
O sebelásce několik let přednášíte, píšete, věnujete se jí také v seminářích a kurzech. Proč je toto téma tak důležité?
Protože většina z nás se vlastně moc ráda nemá. Přitom právě láska je takovým hybatelem našeho života. Všichni po ní toužíme, často jsme dokonce schopni předstírat, že jsme trošku jiní, ve snaze získat z jejího koláče větší kousek. Mnohdy se z nás pak stávají takoví lovci sebepotvrzení, neustále plníme nádobu komplimenty a uznáním, ale jaksi opomíjíme, že má děravé dno... Sebeláska pomáhá tohle dno zacelit, umožní nám být sami sobě zdrojem toho konejšivého přijetí, nespoléhat se s láskou jen na druhé, nemanipulovat kvůli ní, nevyžadovat, nejít sami proti sobě.
Vy sama taky patříte k lidem, kteří po čerstvém vzduchu zatoužili – většinu věcí, které učíte, máte odžitých.
Je pravda, že asi do 24 let pro mě byl život spíše náročný. Na dětství a na pubertu nevzpomínám moc ráda, i když dneska už vím, že vše bylo přesně tak, jak to být mělo. Doma nás se sestrou vedli k tomu, abychom byly poslušné holky, které v dospělosti dobře poslouží svému muži. Babička nám vštěpovala základní pravidlo pro manželství: „Musíš muži sloužit, ale vyber si takového, který nebude pít a nebude tě bít.“ Já jsem do tohoto rodinného systému moc nepasovala, prý jsem se pořád vztekala a dělala problémy, protože jsem odmalička vnímala ten obrovský rozpor mezi tím, co cítím, a tím, co je mi doma vštěpováno. Puberta byla náročná, moje pocity, že jsem nemožná, byly ještě stvrzeny a zesíleny sexuálním zneužíváním. Bylo to, jako bych žila v nějaké zvláštní mlze nebo šedi, oddělená sama od sebe – gymnázium a následnou jazykovku si totiž skoro vůbec nepamatuji. Z té doby ve mně zůstal jen pocit, že jsem nemožná a neschopná. Takže když na mě dneska někdo z klientů vyrukuje s tím, že „vám se to říká, vy máte štěstí“, musím se v duchu usmát, protože moje štěstí není žádná náhoda.
Celý rozhovor s koučkou a psycholožkou najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine, které je právě na stáncích.
